11. - 12.3. Cienfuegos

Cesta z údolí trvala skoro šest hodin s jednou přestávkou. Uff. Stejně jsme ale jeli přes Havanu. Jsem ráda, že jsem v tom vymrzlém autobuse nevypustila duši. V Cienfuegos měli vystupovat dle plánu jen tři turisti - tedy my dva a jeden Němec - tak proč zastavovat až na autobusovém nádraží, když nám může zastavit přímo na hlavní třídě a jet dál? Naštěstí nám zastavil asi 20 metrů od naší Casy. Paní Iraida se strašně divila, kde se tu bereme, obzvlášť když na nádraží vyslala pána s cedulkou s našimi jmény! Tato Casa byla moc krásná - v koloniálním stylu s nádhernou terasou a přímo na hlavní třídě. Jenže Iraida nemluví anglicky!

Pozdní odpoledne jsme věnovali procházce po hlavní třídě El Prado a po třech kilometrech jsme došli na její konec, kde je malá zátočina a krásný dům v arabském stylu Palacio de Valle s nádhernou terasou na střeše. Samozřejmě i s nádherným výhledem. Pro autobus turistů hrála kapela a konečně jsem vyzkoušela opravdové kubánské daiqiri - za celé tři týdny to nejlepší. Zpět jsme si usmlouvali povoz až k Parku José Martí.

Po návratu do Casy seděl na balkóně nudný (ale zdvořilý) holandský pár, jehož mužská polovička kouřila doutník. Holanďan s výzorem Pierce Brosnana před 30 lety nám nabídl rum a a tak jsem si zaběhla koupit doutníky, když už mám toho sparingpartnera. Ty nejlepší samozřejmě - Cohiba:-). Fidelova oblíbená značka, že. Na poprvé to nebylo špatné! Večeře jsem se nezúčastnila ze strachu co tomu řekne podrážděný žaludek, ale taky proto, že jsme objevili první "supermarket", ve kterém jsem si koupila bulky, holandskou šunku v konzervě a kečup. Odpoledne jsem totiž dostala mega-chuť na paštiku a něco dobrého...a tohle vypadalo bezpěčně.

Iraida nám ke snídani připravila palačinku!!! Umírala jsem blahem, když jsem si ji dávala s medem a k tomu čerstvý džus! Náš původní plán dne ztroskotal hned ráno - trajekt k pevnosti odjel o půl hodiny dřív. Plán B byl ale nakonec mnohem zábavnější! V půjčovně jsme si půjčili moped, během půl minuty jsem se ho naučila řídit a vyrazili jsme k pevnosti po vlastní ose. 18 km k úžině u pevnosti jsme uvalili za 45 minut s malým blouděním. Uprostřed pustiny jsme dali skútřík na hlídané parkoviště (!!!) a trajekt nás převezl asi 50 metrů na druhý břeh k pevnosti Castillo de Jagua. Pevnost byla docela zklamáním, protože v ní nic kromě nezajímavého výhledu nebyloa a tak jsme stihli za půl hodiny trajekt zpátky. Zástávka v Delfináriu byla bojkotována oběma stranami a vyhrálo mojito na Playa Rancho Luna. Cestou zpátky jsme se zastavili na jediném hřbitově ve městě Necrópolis Tomás Acea, který má zajímavý a obrovský vstupní panteón se sloupořadím. Některé náhrobky byly opravdu kuriózní; hlavně ty kachličkované.

Zpět ve městě jsme naše mopedové dobrodružství korunovali v pěkném baru škálou koktejlů včetně mojita, daiqiri a piña colady (tentokrát malý koktejl bez smetany!!!). A protože rumem se zde nešetří, den skončil brzo...:-).

5. - 10.3. Viñales II

Tak i na mně už došlo. V noci se mi začala kroutit střeba a žaludek a jízda začala. Po snídani (teda po pár kouscích ovoce) se obsah žaludku rozhodl podívat na svět. Po zajímavé noci jsem spala až do odpoledne, ale bylo mi líto promeškat takový pěkný den, tak jsem se přemohla a vyrazili jsme na výlet kolem mogotů (hornatých skalních útvarů). Po cestě jsme došli k vrcholně trapné Mural de Prehistoria, což je malba na ploché stěně mogotu znázorňující šneka, ještěra, dinosaura a lidskou bytost - tedy teorii evoluce ve zkratce. Zdálky se to dalo zkouknout, zblízka už jedině za vstupné a to ani omylem. Zpět do Viñales jsme došli druhou stranou údolí, s oranžovýma nohama od železité půdy. Doslova jsem se courala a povečeřela jsem Endiaron, mňam.

Noc byla opět akční, až jsem vzbudila Olgu a přinesla mi nějaký domácí dryják. Nakonec jsem další den požrala takové množství různých tablet, že nevím co mi vlastně pomohlo:-). Třeba možná to povalování se v houpacím křesle na terase.

Ve vedlejším pokoji bydlí Norka, která je zde na dva měsíce - Solvey. Normálně žije na Kanárských ostrovech, ale tam je zima, tak přijela na Kubu. Její raní "...guantanamera..." v koupelně nemá chybu.

Večer se ve vedlejší Case u Louisy ubytovaly dvě Češky - matka s dcerou. Jaké příjemné zpestření pobytu! Druhý den jsme společně vyrazili na výlet okružním autobusem, který kyvadlově jezdí okolo Viñales. Zastavili jsme se v Cueva del Indio - jeskyni, kterou původně obývali Indiáni. Taková malá Punkevní jeskyně. Další zastávka byla na vyhlídce u hotelu La Ermita, protože řidič se potřeboval naobědvat. Zbytek trasy vedl kolem barevného přízraku Mural a opět přes údolí zpět do Casy. Atrakcí městečka je podivně vyhlížející pes - starý a olysalý. Chtěly jsme ho potěšit a tak dostal zbytek nanuka, ale ten slupnul i s dřívkem! Obávaly jsme se, že jsme ho zabily, ale věřím, že ne. Jinak jsme až do půl jedenácté seděli u Casy a vykládali a vykládali...

5. - 10.3. Viñales I

Třetí den jsme se brzo ráno vydali z našeho rušného pokoje na autobus Viazul, který měl odjíždět v 9 hodin. Nakonec se ukázalo jako správné řešení vyrazit na 7:30, protože lístky a baťohy (odbavují se podobně jako v letadle) jsme zařizovali opravdu asi 45 minut. Takový kubánský klidný přístup...
Po výjezdu z Havany se člověk octne v jiném světě. Kolem se vše začne zelenat, ubyde betonu a příroda začne být přívětivá. Do Viñales se šplhá po úzké křivolaké cestě, ale potom se vynoří krásný výhled na vesničku, která je turistickým rájem. Paní Nora nás ohlásila kamarádce Olze, která na nás čekala s transparentem s našimi jmény v chumraji dalších majitelů soukromého ubytování při příjezdu autobusu. Bydlí v takové malé zapadlé nevybetonované uličce v modrém domečku s terasou a dvěma houpacími křesly. Vypadalo to jako dobrý plán na 4 dny.
Po průzkumu se zdálo, že aktivit bude dost a večeře přinesla také zajímavý kulinářský zážitek: polévka z červených fazolí, ryba s rýží a smaženými brambůrky (vlastně to byla nějaká kořenová zelenina, jenže nevíme jaká, ale brambory to nebyly určitě) a vynikající (neskutečně sladký) rýžový puding. Manýry kubánské kuchyně se od této chvíle staly našimi stálámi společníky.

Ráno jsem zahájila požitím švédských kapek, protože střeva trochu déle zpracovávala cestovní zážitky. Snídaně byla doplněna o kávu a veka měla vnitřek, takže se dala namazat novým přírůstkem na stole - máslem a hodně tuhým džemem. Ovšem žádná jakože-šunka, žádný jakože-sýr. Kávička na terase v houpacím křesle byla lahodná! Odpolední jízda na koni začínala ve dvě hodiny. Přidělili nám ne-anglicky hovořícího mládence a posléze i dvě herky, mně samozřejmě tu menší. Opravdoví koně asi zrovna byli na výletě s jinými lidmi. Po tříhodinovém výletu po krásném tabákovém údolí Viñales jsem opět ráda dala nohy k sobě a musela jsem konstatovat, že Kubánci jsou vydřiduši, kteří se snaží na turistech všemožně vydělat. První zastávka v Omarově chýši u tabákové plantáže nás hodně stála, protože jsme bez ptaní vyfasovali čerstvě rozseknutý kokosový ořech s rumem a kokosovým mlékem. Trochu drahá mňamka na takovou "díru". Kompenzací nám byly nádherné plantáže toho nejkvalitnějšího tabáku.
Můj druhý humr v životě byl vynikající - s bílou rýží a šťávou ochucenou česnekem a chilli. Předcházela nezbytná polévka z černých fazolí. Po večeři jsme vyrazili na mojito, ale opatrně jsem si dali jen jedno, protože i to jedno je taková pecka, že se to musí pít s rozmyslem.

Druhý den v regionu Piñar del Río byl cestovní. Carmelo - manžel Olgy, který nemluví anglicky - přichrčel před Casu se synovým americkým bourákem. Auto vypadalo zvenku poněkud lépe než zevnitř a mnohokrát jsem si kladla otázku - jakto, že to auto ještě jede?
Carmelo nikam nespěchal, po cestě na všechny troubil, potkali jsme jeho bratra a dokonce vzal stopařku - sousedku Louisu. A veselá kubánská hudba nám duněla do uší. Po návratu jsem si kladla otázku - jakto, že mám ještě hlavu? První zastávka byla v jeskyni Gran Caverna de Santo Tomás, kde jsme si s průvodcem prohlédli část jeskynního systému. V jeskyni není elektřina, proto jsme vyfasovali červené helmy s čelovkami. Jeskyně se podobala těm našim, jen byla bez vody a narozdíl od českých jeskynní se mohlo na všechno šahat a všude šlapat! Včetně vyschých krápníkových jezírek a všech krápníků! Na jeden velký se dalo i hrát. Čeští speleologové by žasli. Carmelo s Louisou na nás poslušně čekali hodinu a půl na parkovišti a švitořili s ostatními Cubanos.
Dalším cílem bylo Cayo Jutías - nádherný malý ostrůvek (s neférovým vstupným - kubánec zaplatí 5 pesos a cizinec 24x více tj. 5 CUC/konvertibilních pesos) spojený s pevninou násepem (el pedraplén) a s karibsky bílým pískem. Bylo to nádherné, voda příjemná a mojito bohatě dotované rumem. Carmelo na nás čekal asi 3 hodinky v autě a spal. Cestou zpátky poctivě objížděl všechny díry na cestě (a že jich bylo!) a cestu zpříjemnil zastávkou u stánku s čerstvým cosi-jako-džusem načepovaným v useknutých lahvích. Osudová chyba...
Na večeři nám Olga uvařila polévku (jakou asi?), rýži s kuřetem a rajčatovým salátem. Decentní průměr a na dlouhou dobu také poslední večeře.

3. - 4.3. Havana

Z našeho okna bez skla máme výhled přímo na nábřežní molo Malecón, které je až 8 km dlouhé. Výhled je nádherný, ale ať koukám jak koukám zemi neomezených možností nedohlédnu. Pěšky jsme po Malecónu došli až na začátek pěší zóny El Prado a vydali se do samotného centra ke Capitolio, divadlu, krásným hotelům, ale taky k vlakovému nádraží. V křivolakých uličkách jsme se nestačili divit rušnému životu. Všude tak trochu smrad, více špíny, výfukové plyny z amerických bouráků a sovětských aut, pokuřujicí Habaneros a poté co mě jeden pán ošidil, jsem byla opravdu nazlobená.

Odpoledne jsme navštívíli 2 pevnosti na druhém břehu malé zátoky. Poprvé a naposledy jsme využili městskou hromadnou dopravu - zcela náhodně jsme naskočili do autobusu, který měl projet tunelem...projel, uff. Trochu jsem asi preplatila jízdné:-/. První malá pevnost je s majákem, ale druhá je větší s krásným výhledem na Havanu a se zajímavou výstavou o všudypřítomném Che, který si v roce 1959 udělal v pevnosti své velitelství. Zpátky jsme zadotovali mladíka, který nás svezl...i tak nás dost ošidil:-/

Po cestě po Malecónu jsme vyhladovělí vyzkoušeli (stání) restauraci - ryba a krevetky nám chutnaly a první zkušenosti s jídlem tedy byly veskrze pozitivní.

Druhý havanský den jsme zahájili snídaní od Vivien - zážitek na celý den! Dva proužky něco-jako-sýra, dva proužky něco-jako-šunky, dva podivné plátky rajčat a hnědozelený salát, pidi kousek jako-že-sekané, normálně vyhlížející vajíčková omeleta a dva krajíčky veky - s vydlabaným vnitřkem (???), takze vlastně jenom kůrka. K tomu byl talířek nahrájeného ananasu a ovoce, co dodnes nevím co je. A také "mléko" (myslím, že to bylo něco sušeného rozmíchaného ve vodě). Jak říkám, celý den jsem měla o čem přemýšlet.

Po snídani jsme navštívíli paní Noru, která naštěstí uměla anglicky a dala nám fůru tipů na naši cestu a s jejími adresami na ubytování jsme vystačili celé tři týdny. Celý den jsme potom courali po Havaně, po všech možných uličkách, potkali dva Slováky (českou verzi Lonely Planet prostě vždycky poznáte) a také konečně poznali opravdové mojito. Žádná načančaná sklenička s cingrlátkama! Prostě dvoudecka se spoustou rumu, brčkem a dvěma kostkami ledu - dobrota, která mi vydržela celé tři týdny a ještě si pak přibrala 2 kamarády - daiquiri a piña coladu:-). V předvečer jsme se doťapkali na vzdálenou Plaza de la Revolución - obrovský plácek s ještě větším pomníkem (národního básníka José Martí - také všudypřítomného) a vysokým vstupným. A tak jsme radši obdivovali podobniznu Che Guevary na stěně budovy Ministerstva vnitra. Opět hladoví jsme vyzkoušeli soukromou restauraci "paladar" - my nemluvíme španělsky, pan majitel zase nemluví anglicky, ale oba dva mluvíme rusky! Jídlo bylo...mastné, tak jako všechna jídla:-). Paladar ležel na naší ulici, takže jsme to domů měli jen kousek.

2.3. Jeden den v Evropě a na Kubě

O Kubě tentokrát česky, v rámci zachování autentičnosti musíme dělat kompromisy...
Díky časovém posunu se člověk může v jednom dni nacházet v civilizaci a mimo ni nebo snad lépe řečeno - doma a v říši divů. Cesta do Karibiku začala jednu hodinu po půlnoci v Brně a skončila téhož dne hodinu před půlnocí v Havaně (na Kubě, ne v Brně-Líšni).
Během cestování se vyjevilo několik zajímavých skutečností. Letecká společnosti Iberia, kterou jsme poctili naší důvěrou jako by neměla žádné letušky, protože v letadle do Madridu nás obsluhovali jen stewardi - různé výšky, věku, vzhledu i zaměření. Byli to Španělé, takže šišlali, angličtině nebylo možné porozumět a servis působil dojmem hala-bala, tedy spíš jenom hala, protože bezpečnostní pokyny nám ukázali, ale nápoje se pouze prodávali a jídlo jsme nedostali vůbec:-(. Možná jenom chtěli, abychom se potrénovali na nedostatek jídla na ostrově svobody...?
Let z Madridu byl otravný už po třech hodinách. Vřískající děti nám byly vyměněny za tři starší přisprostlé německy hovořící "don juany". Ještěže nám dali najíst!

Pří výstupu z letadla do haly jsme se octli někde...v Havaně. Boj o zavazadla, taxi i výměnu peněz jsme vyhráli a také dostatečně načuchli smradlavým evropským cigaretovým kouřem při čekání na zavazadla. Taxi nás dovezlo až k domu, kde na nás čekala paní Nora se špatnou zprávou - v pokoji má nocležníka a musíme spát jinde! Domluvila nám bydlení u kamaráky Vivien...čisté, pěkné, stejná cena. Vlastně takový smradlavý paneláček na hlučné hlavní třídě bez skleněných oken (že je to normální, to jsme nemohli vědět!), ale v koupelně je koženkové sedátko na WC a teče vlažná (pardon - teplá) voda. No, teče...tak nějak jakože pokapává a než se dostane na řadu další člověk, už teče jen a jen studená.

Vítejte na Kubě!