11. - 12.3. Cienfuegos

Cesta z údolí trvala skoro šest hodin s jednou přestávkou. Uff. Stejně jsme ale jeli přes Havanu. Jsem ráda, že jsem v tom vymrzlém autobuse nevypustila duši. V Cienfuegos měli vystupovat dle plánu jen tři turisti - tedy my dva a jeden Němec - tak proč zastavovat až na autobusovém nádraží, když nám může zastavit přímo na hlavní třídě a jet dál? Naštěstí nám zastavil asi 20 metrů od naší Casy. Paní Iraida se strašně divila, kde se tu bereme, obzvlášť když na nádraží vyslala pána s cedulkou s našimi jmény! Tato Casa byla moc krásná - v koloniálním stylu s nádhernou terasou a přímo na hlavní třídě. Jenže Iraida nemluví anglicky!

Pozdní odpoledne jsme věnovali procházce po hlavní třídě El Prado a po třech kilometrech jsme došli na její konec, kde je malá zátočina a krásný dům v arabském stylu Palacio de Valle s nádhernou terasou na střeše. Samozřejmě i s nádherným výhledem. Pro autobus turistů hrála kapela a konečně jsem vyzkoušela opravdové kubánské daiqiri - za celé tři týdny to nejlepší. Zpět jsme si usmlouvali povoz až k Parku José Martí.

Po návratu do Casy seděl na balkóně nudný (ale zdvořilý) holandský pár, jehož mužská polovička kouřila doutník. Holanďan s výzorem Pierce Brosnana před 30 lety nám nabídl rum a a tak jsem si zaběhla koupit doutníky, když už mám toho sparingpartnera. Ty nejlepší samozřejmě - Cohiba:-). Fidelova oblíbená značka, že. Na poprvé to nebylo špatné! Večeře jsem se nezúčastnila ze strachu co tomu řekne podrážděný žaludek, ale taky proto, že jsme objevili první "supermarket", ve kterém jsem si koupila bulky, holandskou šunku v konzervě a kečup. Odpoledne jsem totiž dostala mega-chuť na paštiku a něco dobrého...a tohle vypadalo bezpěčně.

Iraida nám ke snídani připravila palačinku!!! Umírala jsem blahem, když jsem si ji dávala s medem a k tomu čerstvý džus! Náš původní plán dne ztroskotal hned ráno - trajekt k pevnosti odjel o půl hodiny dřív. Plán B byl ale nakonec mnohem zábavnější! V půjčovně jsme si půjčili moped, během půl minuty jsem se ho naučila řídit a vyrazili jsme k pevnosti po vlastní ose. 18 km k úžině u pevnosti jsme uvalili za 45 minut s malým blouděním. Uprostřed pustiny jsme dali skútřík na hlídané parkoviště (!!!) a trajekt nás převezl asi 50 metrů na druhý břeh k pevnosti Castillo de Jagua. Pevnost byla docela zklamáním, protože v ní nic kromě nezajímavého výhledu nebyloa a tak jsme stihli za půl hodiny trajekt zpátky. Zástávka v Delfináriu byla bojkotována oběma stranami a vyhrálo mojito na Playa Rancho Luna. Cestou zpátky jsme se zastavili na jediném hřbitově ve městě Necrópolis Tomás Acea, který má zajímavý a obrovský vstupní panteón se sloupořadím. Některé náhrobky byly opravdu kuriózní; hlavně ty kachličkované.

Zpět ve městě jsme naše mopedové dobrodružství korunovali v pěkném baru škálou koktejlů včetně mojita, daiqiri a piña colady (tentokrát malý koktejl bez smetany!!!). A protože rumem se zde nešetří, den skončil brzo...:-).