Z našeho okna bez skla máme výhled přímo na nábřežní molo Malecón, které je až 8 km dlouhé. Výhled je nádherný, ale ať koukám jak koukám zemi neomezených možností nedohlédnu. Pěšky jsme po Malecónu došli až na začátek pěší zóny El Prado a vydali se do samotného centra ke Capitolio, divadlu, krásným hotelům, ale taky k vlakovému nádraží. V křivolakých uličkách jsme se nestačili divit rušnému životu. Všude tak trochu smrad, více špíny, výfukové plyny z amerických bouráků a sovětských aut, pokuřujicí Habaneros a poté co mě jeden pán ošidil, jsem byla opravdu nazlobená.
Odpoledne jsme navštívíli 2 pevnosti na druhém břehu malé zátoky. Poprvé a naposledy jsme využili městskou hromadnou dopravu - zcela náhodně jsme naskočili do autobusu, který měl projet tunelem...projel, uff. Trochu jsem asi preplatila jízdné:-/. První malá pevnost je s majákem, ale druhá je větší s krásným výhledem na Havanu a se zajímavou výstavou o všudypřítomném Che, který si v roce 1959 udělal v pevnosti své velitelství. Zpátky jsme zadotovali mladíka, který nás svezl...i tak nás dost ošidil:-/
Po cestě po Malecónu jsme vyhladovělí vyzkoušeli (stání) restauraci - ryba a krevetky nám chutnaly a první zkušenosti s jídlem tedy byly veskrze pozitivní.Druhý havanský den jsme zahájili snídaní od Vivien - zážitek na celý den! Dva proužky něco-jako-sýra, dva proužky něco-jako-šunky, dva podivné plátky rajčat a hnědozelený salát, pidi kousek jako-že-sekané, normálně vyhlížející vajíčková omeleta a dva krajíčky veky - s vydlabaným vnitřkem (???), takze vlastně jenom kůrka. K tomu byl talířek nahrájeného ananasu a ovoce, co dodnes nevím co je. A také "mléko" (myslím, že to bylo něco sušeného rozmíchaného ve vodě). Jak říkám, celý den jsem měla o čem přemýšlet.
Po snídani jsme navštívíli paní Noru, která naštěstí uměla anglicky a dala nám fůru tipů na naši cestu a s jejími adresami na ubytování jsme vystačili celé tři týdny. Celý den jsme potom courali po Havaně, po všech možných uličkách, potkali dva Slováky (českou verzi Lonely Planet prostě vždycky poznáte) a také konečně poznali opravdové mojito. Žádná načančaná sklenička s cingrlátkama! Prostě dvoudecka se spoustou rumu, brčkem a dvěma kostkami ledu - dobrota, která mi vydržela celé tři týdny a ještě si pak přibrala 2 kamarády - daiquiri a piña coladu:-). V předvečer jsme se doťapkali na vzdálenou Plaza de la Revolución - obrovský plácek s ještě větším pomníkem (národního básníka José Martí - také všudypřítomného) a vysokým vstupným. A tak jsme radši obdivovali podobniznu Che Guevary na stěně budovy Ministerstva vnitra. Opět hladoví jsme vyzkoušeli soukromou restauraci "paladar" - my nemluvíme španělsky, pan majitel zase nemluví anglicky, ale oba dva mluvíme rusky! Jídlo bylo...mastné, tak jako všechna jídla:-). Paladar ležel na naší ulici, takže jsme to domů měli jen kousek.
No comments:
Post a Comment