13. - 17.3. Trinidad II

Třetí den v Trinidadu začal brzo, abychom stihli parní vlak na dnešní výlet. Při příchodu na nádraží se zdálo, že opravdu pojede! O půl jedenácté jsme vyrazili - v čele s parní lokomotivou z roku 1909 a dvěma otevřenými historickými vagónky. Cesta 16 km do Manaca Iznaga nám trvala hodinu a půl - pořád jsme někde zastavovali a všichni fotografovali jako potrhlí. Haciendu pěstitele cukrové třtiny a přilehlou věž na svolávání otroků jsme si prohlédli asi za půl hodiny a pak jsme další dvě hodiny seděli na zadku na nádraží, nic nedělali a byli skoro jak Kubánci...sedíš, koukáš, pozoruješ. Dělala jsem si srandu, že tam není kde se otočit, takže mašinka bude muset couvat. Nakonec to sranda nebyla - mašinka vydržela zpětný chod až do Trinidadu. Po cestě bylo černé páry až hrůza. Bůhví, čím to topili. Cesta zpátky trvala věky a dokonce jsem usnula opřená o okno. Zpátky jsme byli už ve tři hodiny a tak jsme ještě zaskočili koupit si výlet do hor. Po malém odpočinku jsme vyrazili do proslulého baru La Canchanchara, ve kterém se podává místní nápoj z vody, medu, pálenky z cukrové třtiny a ledu. Byla to dost síla a dva koktejly jsou opravdu hodně. Seznámili jsme se s paní ze Švédska, jejíž skupina má dobrou teorii - půl roku studují kulturu a jazyk jedné země a pak do ní jedou. Byla velice milá a dokonce večeřela s Václavem Havlem. Zajímavý den korunoval vynikající humr - troufám si říct, že nejlepší z nejlepších.

V pondělí začala škola - za zdí našeho dvora to bzučelo jako v úle, ale jakmile začala výuka, hned to utichlo. Snídali jsme opět brzo a prozřetelně jsme zrušili večeři. V devět hodin na náš čekalo "vojenské" nákladní auto (a ještě na jeden italský pár), které s námi vyrazilo do pohoří Sierra de Escambry do Topes de Collantes. Cesta to nebyla jednoduchá - strašně na té korbě foukalo a někdy byla cesta tak prudká, že jsem pochybovala, že to ten truck vyjede. Vyjel. První zastávka v Casa de Café byla blaf, protože se nás snažili přesvědčit, že nám servírují nejlepší kávu na Kubě. Další zastávka byla výchozí bod naší túry - začátek stezky, která vedla jen a jen dolů až k vodopádu. Cestou jsme viděli spoustu ještěrek, kolibříky, jiné ptáky, spoustu zajímavých rostlin včetně nádherných ibišků. Cesta dolů trvala asi hodinu, než jsme došli k vodopádům Salto del Caburní. Vodopád, který neměl moc vody je vysoký okolo 60 metrů a ústí do malé laguny , kde se dá koupat. Voda teplá nebyla a tak jsem se radovala a bavila radši ze břehu koukáním na ostatní.

Cesta zpátky nahoru trvala něco málo přes hodinu, byla jsem suveréně nejpomalejším článkem výpravy a ještě jsem k tomu funěla jako piliňák. Po cestě do Trinidadu jsme měli zastávku na oběd - poprvé jsem jedla vepřové! Večer jsme vyrazili do baru, jenže jsme žádný nemohli najít. Nakonec se poštěstilo. Nicméně jsem se poněkud nudila a tak jsem se ve správné chvíli seznámila se dvěma Němci, kteří mluvili skvěle anglicky. Pracují ve farmaceutickém průmyslu a tak jsme prodiskutovali kde co a taky jsme si vyměnili kontakty.

Další den jsem byla nicméně pozitivně naladěná a vyrazila jsem na pláž - tentokrát sama a celý den byl velice příjemný. V klidu jsem si polehávala na zaplaceném lehátku a k ruce mi byl Kubánec, který mi nosil mojito a "sandwich" (kupodivu moc chutný). Napsala jsem pár sms domů...do toho chladného počasí a do skřivánčího hnízda. Za týden tam budu taky...

Celý den byla vypnutá elektřina, takže jsem se obávala o večeři, ale naopak se z toho vyklubaly nejlepší krevetky co jsem jedla (s rajčatovou omáčku)! Padremu patří velká pochvala! Byly dokonce lepší než ty předešlé. Zmrzlina nebyla...ale ta by tak sedla:-). Ve vedlejším pokoji se ubytoval francouzský pár z Grenoblu, který vládne dobrou španělštinou i angličtinou (zvláštní, že?)! Pán je jistě potomek Habsburků, protože měl apartně vystřižený knírek a bradku a hlavně kdyby měl jen o něco více opuchlý spodní ret, tak mu říkám Rudolfe!

Při čekání na autobus do Santa Clary jsem opravdu ocenila účel houpacích křesel. Skvělý vynález!!!