Na sobotu ráno nám Angelo přislíbil sehnat "taxi particular", které nás za trochu vyšší cenu než autobus doveze do Havany. Autobusová čekací listina prý není spolehlivá a taky jsme se nemuseli do autobusu vejít - ze Santiaga de Cuba jezdí údajně hodně lidí. Při pohledu ze dveří jsme žádné taxi neviděli...tohle taxi bylo totiý trochu jiné než to, co nás vezlo na předchozí den na ostrovy...staré prorezavělé Fiat Uno. Pásy jsou dávnou minulostí, okénka nejdou úplně zavřít, díra v podlaze nevypadala lákavě...ale bodrý "padre", co auto řídil byl veselá nátura. Před výjezdem ze Santa Clary nabral nějakého vyzáblého mladíka se zlatými náušnicemi. Aha...posila. Po pár kilometrech se vyměnili za volantem. Před rozjezdem se nám na něm zdálo něco divného a když se rozjel, bylo nám jasné co. On se totiž učil řídit!!! Od začátku jsme viděli, že Uno má rozhozenou převodovku a v jeho rukách se z něj stal neovladatelný trakař! Jel vachrlatě, zapomínal brzdit a auto nemělo ani jedno zpětné zrcátko! Asi po padesáti kilometrech se vyměnili...uff. Jenže po dalších sto kilometrech opět výměna, achjo. A pak zase...a co hůř! Začalo pršet. Ve chvíli, kdy mně by běžel cyklovač už aspoň pět minut, padre teprve mladému zapnul (jeden jediný) stěrač (sám by to nezvládl, protože byl rád, že drží volant). Všechen ten prach na předním skle se proměnil v tmavou clonu. Problém nastal na (první skutečné) křižovatce v Matanzas, kdy to mladý prostě nerozjel a museli se vyměnit. Do Havany dořídil opět náš mladík a kousek jsme jeli i po dálnici - autopistě, kde ty nedostatky nebyly tak markantní. Poté, co nás ale v Havaně málem rozmašíroval náklaďák, jsem požádala padreho, aby se ujal řízení. Mé žádosti vyhověl a ještě mladého sprdnul:-). O půl čtvrté a pět minut jsme přistáli u nemocnice Ameijeiras, jak jsem nařídila. Cesta měla trvat tři hodiny, jak nás padre ujišťoval, ale trvala pět a půl. Po vystoupení se mi nechtělo věřit, že nás tento vrak dovezl až do Havany.
Nora nás uvítala velmi mile a domluvila mán nocleh opět u Vivien. Sama volno neměla, protože Číňani se jí tam před očima množili. Po shledání s Vivien a koženkovým sedátkem na WC jsme vyrazili do města - cílem byla vyhlášená restaurace v čínské čtvrti La Flor de Loto. Lidé před sebou měli plné talíře jídla a tak jsme byli správně naladěni. Oba naše výběry byly skvělé (smažené kuřecí maso se sladko-kyselou omáčkou a kuřecí maso s ananasem) a speciálně upravená rýže s krevetkami neměla chybu. Na "helado" už nám nezbylo místo. A koktejly byly opravdu ucházející! Odkutáleli jsme se ke Capitolio, kde jsme narazili na parkoviště "mrtvých parních mašinek" hned vedle továrny na doutníky. Pozorovat cvrkot v Parque de la Fraternidad stojí za to! Staré bouráky, koňské povozy, habaneros...
Po těch třech týdnech mi přijde ta Havana jako docela krásné město!
No comments:
Post a Comment