Translate Me!

Monday, 25 April 2011

Milán V

Středeční ráno bylo krušné. Brzké vstávání není nic pro mě, ale letadlo se stihnout musí. Bulharský zájezd zahltil celou jídelnu.
Při check-outu nám slizounký pan recepční tvrdil, že nemáme zaplaceno, což nebyla pravda. Zeptal se mně: "Are you scary?" ...nemyslím, že jsem vypadala děsivě? Nebo to se mnou bylo tak špatné? Šalinka nás dovezla na nádraží a tak jsme mírumilovně opouštěly město módy, abychom ještě v cukuletu prolétly nákupním centrem u letiště. Fronta u brány se trochu navýšila a letištní check-in už nebyl tak hladký, jak jsme doufaly. Kufr jsem do sizeru jakž-takž narvala a mocně se o něho opírala, aby nebylo vidět, že má nadváhu, ale pak už tak nějak nešel ven. Pár kapek potu a tak šel. Zatracené pípání mně neminulo ani tady a tak jsem se musela vysoukat i z kozaček. Madonna mia! A pak ještě pech! Duty free shop neměl po čem jsme prahly a tak budemev Brně smrdět, ale zato budeme najezené: těstoviny, víno a sušená rajčata. Mňam!

Cože? Ten bus jezdí jednou za půl hodiny? I v Miláně to jezdí častěji! Proč se ten řidič tváří tak naštvaně? V Miláně jsou všichni tak milí. To není možný, že ta ženská má na sobě teplákovku? To si nemůže vzít pořádnou kabelku? V Miláně jsou všichni tak vyfiknutí. Proč se všichni tak mračí? V Miláně je každý úplně v pohodě! Copak v Brně nikdo nenosí sluneční brýle v takovym hicu? V Miláně jsou sluneční brýle nutností! Vítejme v realitě:-)

Všude dobře, doma nejlíp!

Milán IV

Rána jsou krušná i o dovolené a osm hodin spánku je princeznám málo. Na snídani se nám poštěstila překapávaná káva, super úlovek.
S nádherně umytými vlasy jsme vyrazily rovnou ke hřbitovu Cimitero Monumentale. Obrovský plácek před hřbitovem je v rekonstrukci, ale jinak se jedná o velmi pěkně upravený hřbitov se vstupním komplexem budov, kde se nachází ty nejstarší hroby a hrobky (tj. z 60.let 19.století). Když jsme odcházely zjistila jsem, že mi dochází baterka na foťáku, takže pro tento den konec se zachycováním dojmů do digitální formy. Merde!
U Duomo jsme briskně omrkly prodavače v obchoďáku (dokud ještě vypadáme dobře, ale ty umytý vlasy...no žádná sláva) a po Corso Vittorio Emanuelle jsme se došly až k pizzerii, kde jsme si konečně dopřály tuto italskou klasiku, jak jinak: s vínem. Na krajích byla docela tlustá a křupavá, ale uprostřed pěkně tenká. A ingredience se přidávají až nakonec, aby byly pěkně čerstvé. Lehce ovíněné (Proč je to víno tak silné? Vždyť nejsme žádné amatérky???) jsme udělaly trochu nákupů. S trošku promile v krvi se tou kreditní kartou tak krásné mává. Ale to už jinde jsme... zpět u Duomo, kde jsme přikoupily jednu kabelku - v obchodě samozřejmě, nikoliv u kabelkářů - a pro mně kafe, od kterého jsme pozorovaly turisticko-senegalský cvrkot před katedrálou. Novou cestou do hotelu jsme zjistily, že naše ranní cesta na hřbitov byla pěkná zajížďka - asi jako když jedete z Žabin do Krpole přes Šrajbec.
V našem Coopu jsme nakoupily jedlé suvenýry a pak dělaly, že našeho usmívajícího se číšníka ve dveřích restaurace prostě nevidíme. Nicméně jsme se do restaurace pak vrátily a pod záminkou focení jídla, salátu a dezertů jsme se ho snažily zachytit na už konečně nabitý foťák. Amore, máš tam nejlepší tiramisu na světě! A jak láskyplně jsi mi ho zdobil polevou...aaaaach!

Milán III

Po bolavých nohou jsme doťapkaly do jídelny, kde ranní menu leželo nezměněno. Jenže tentokrát jsme už veděly jak na to. Kávu jsme zkusily jinou, ovocný koncentrát si naředily a vyzkoušely jogurt.
U tramvajové zastávky jsme si vyfotily naši novou oblíbenou restauraci a u nádraží jsme vystoupily o zastávku dřív, abychom se mohly vyfotit s Gerry Butlerem jak ho líbáme na plakátě s reklamou na obličejový krém. Oběhly jsme zastávku několikrát, ale plakát byl fuč - nahradila ho reklama na brýle Ray Ban. Trochu jsme si zanadávaly, vzdychly a vyrazily do krásy dalšího dne. Ano, jsme tak zhýralé.
Od Duomo jsme malou zacházkou prošly nákupní třídu Corso di Porta Tizinese, ale některé obchody byly zavřené a jiné nestály za nic. Došly jsme do čtvrti okolo kanálu Navigli Grande, kde jsou nádherné romantické restaurace a hospůdky. Kanály jsou vysušené a bez vody, takže té atmosféře trochu chybí. Na oběd jsme si vybraly do modra laděnou restauraci Anema e cozze s pecí na pizzu a rybím pultem. Čerstvě grilovaný rybí filet s nakládanou a čerstvou zeleninou (a nezbytným vínem) byl moc příjemný, víno svěží (a silné).
Po obědě jsme hoply na tramvaj a nechaly se dovézt na nákupní zónu Corso Buenos Aires, kterou jsme prošly tam i zpět a ulovily pár drobností. Třeba francouzskou kosmetiku...no ale co dělat, když všude jinde je levnější než u nás. Na kávu jsme si ale zajely opět k plakátu polonahého Rafaela, kde jsme napsaly pohlednice, ochutnaly slané koláče a hrníčkové tiramisu. Lahoda. Cestou po Via Dante jsme si trochu zavzdychali po krasavcích v La Rinascente a cestou do hotelu jsme navštívily Coop, kde jsme si zakoupily prosciutto s Lambruscem a při hostině na pokoji jsme hltaly dokonalou italštinu Johnyho Deppa v Pirátech z Karibiku. Párty s umytými hlavami může začít!

Sunday, 24 April 2011

Milán II

Nedělní milánský den začal v 6 hodin 16 minut, kdy nám zazvonil pokojový telefon. Moja duchaplně telefon zvedla a ukázalo se, že je to omyl. Za drnkotu kolejí a tramvajových koleček a cinkání jsme ale i tak spaly až do někdy okolo půl deváté, kdy jsme se plny očekávání docapkaly do jídelny na snídani: káva se tak trochu nedala pít, šunka a sýr nebyly pro jistotu vůbec a sladké koncentráty k pití byly tak sladké, že se nedaly pít jako ta káva. K našemu údivu obsluha (reprezentovaná starším bratrem Adriena Brodyho) v devět hodin zamknula jídelnu na klíč a pouštěla lidi ven pouze na přání. Proč? Snídaně se podává až do deseti hodin! Změna času...blondýna s brunetkou ze sebe na recepci udělaly ještě větší blondýnu s blondýnou, protože se musely zeptat kolik je hodin.
Po cestě do města jsme si obtaraly šalinkartu Abbonamento Bigiornaliero Urbano, na nádraží vyměnily šálu za metro a vystoupily přímo u Duomo - gotickém zázraku Milána. Také jsme se staly obětí nějakých Senegalců, co nám připevnili náramky se slovy, že je to zdarma a pak chtěli příspěvek na Afriku a černou solidaritu. Nepomohlo ani to, že mě oslovovali Shakiro! Tůdle. Zachránila nás katedrála, kde to krásně vonělo kadidlem a právě probíhala mše. Zapálily jsme svíčky za naše blízké a dokonce se mi podařilo i něco vyfotit. Vstup byl zdarma, ale vstup na ochoz a střechu katedrály už nikoliv. Schodů bylo jenom 160, tak proč ne? Výhled byl úžasný a neustále jsme vzdychaly nad gotickou důmyslností a krásou italských mužů v protější střešní restauraci.
Po projití nákupní galerie (Vuitton, Prada a KdeCo) jsme se ocitly před operou LaScala, což jsme si musely potvrdit v průvodci, protože fasáda je tak nudná, že není možné, aby se všechna ta krása skrývala uvnitř. Údajně je to ale tak. Za rohem jsme vešly do kavárny, kde se vařilo i peklo a nám z toho bylo horko, protože se na nás koukal z protější stěny sám neskutečně sexy vyhlížející Rafael Nadal, ani ne moc oblečený. Kdo by si pamatoval jméno kavárny, že? Nacpaly jsme se těstovinama a hromadou parmezánu (no když si ho můžeme nabrat libovolné množství, tak proč troškařit).
Po obědě jsme pokračovaly ke Castello Sforza, což je zachovalá pevnost, kde sídlí asi desítka muzeí. Kromě nich je pevnost okupována černými přistěhovalci, kteří prodávají imitace kabelek (kabelkáři) a peněženek, brýlí (brejlaři), náramků a deštníků (deštníkáři). K našemu potěšení jsme byli svědkem, jak se tito lidé dali na zoufalý úprk před policií. Rozběhli se po parku, ve křoví odhazovali svoje vysoce kvalitní zboží a posléze předstírali, že hrají opodál fotbal.
Cestou od pevnosti jsme se zastavily v roztomilé kavárně na capuccino a čajík, seděly jsme venku a plkaly. Další zastávka byla jedna z antických památek Milána - pozůstatky císařského paláce, odkud jsme pokračovali k bazilici San Lorenzo, na kterou dohlíží sám císař Konstantin, jehož milánský edikt je listina zásadního významu pro celý náboženský svět. V bazilice probíhala také mše a opět jsem ulovila fotku.
A to byl konec chození po památkách. Od baziliky už jsme šly po nákupní třídě směrem k Duomu, kde jsme vstoupily do ráje. Ehm, tedy do obchodního domu La Rinascente, kde hustota nádherných mužů na metr čtvereční dosahovala závratných výšin a způsobovala naše lehké hysterické pištění. U každého stánku stáli dva až čtyři (krásní) muži, kteří obsluhovali, krášlili a jinak oblažovali různé staré rašple. Proto jsme se radší věnovaly výběru slunečných brýlí, abychom nepištěly úplně nahlas a celou situaci jsme pak prodiskutovávaly v šalině, kde nám snad nikdo nerozuměl.
Pár metrů od hotelu máme takovou příjemnou malou pizzerii, kam jsme si zašly na večeři. Aaaach! Obsluhoval nás tam nejkrásnější číšník na světě. Byl jediný kdo uměl trochu anglicky. Nabídl nám víno...kdo by odmítnul? A tak jsme celý večer provzdychaly nad milánskou telecí kotletkou se salátem z baru a oči jsme nespouštěly z naší nové lásky.


Milán I

K našemu překvapení byla hala brněnského letiště plná lidí k odbavení, které šlo nicméně velmi svižně, ale zrovna já, jsem musela dát svůj kufr do sizeru! Já! S evidentně kabinovým zavazadlem!!! A obsluha nebyla moc příjemná. Navíc jsem pípala, takže mně paní objela jakýmsi přístrojem.
Startovali jsem o 10 minut dřív a let byl překvapivě krátký, šup a byly jsme v Bergamu. Po nezbytných aktivitách, mezi které patří třeba čůrání, jsme nastoupily do autobusu, co jel o hodinu dřív než ten náš. Nebyl to vůbec problém, italská autobusová společnost byla velmi flexibilní. Po necelé hodince jízdy jsme vystoupily u hlavního nádraží v centru Milána.
Při hledání kiosku na lístky jsme nádhernou nacistickou budovu oběhly několikrát, až jsme téměř v útrobách metra našly automat na lístky. Radostně jsme pak poskakovaly na refýži, až jsem si všimla, že čekáme v opačném směru. Promptně jsme přecupkaly na druhou stranu. Tramvaj (ehm, retro-tramvaj) - po celou dobu jsme prostě říkaly šalina - přijela po pár minutách a my jsme začaly počítat osmnáct zastávek, co zbývaly k našemu hotelu. Na deváté jsme zjistily, že jsme na dvanácté a pak jsme nakonec jednu zastávku stejně šlapaly pěšky.
Bydlíme ve 3* hotelu s poněkud vyžilým zařízením, ale naprosto čistým a otravnou osádkou, která nemá pochopení pro naši popříjezdovou půlnoční euforii a klepe na nás přes zeď. Moulové!



Easter 2011

I hate Easter.

Wednesday, 13 April 2011

Yoani

I have been reading Generation Y blog since I returned home from Cuba. Having seen the whole situation on the Island of Liberty I found so much truth in Yoani's articles that I was impatiently waiting for every post she made. Some volunteer translated the Spanish articles into Czech...God praise him/her. Recently I have not been paying attention much so I became really surprised when I found her post about a visit of an American actress Julia Stiles to Havana (Julia...aka Nicky Parsons in Bourne trilogy or Lumen in Dexter series).
Honestly it really suprised me as I thought that US residents are not allowed to travel into this marvellous country. Google Omnipresent - an article revealed that she was there on some humanitarian mission and she met with the most famous Cuban blogger Yoani Sanchez. Poor Yoani - she cannot leave the country as her request for visa has been declined for like what 8 times or more? Almost every blogger outside her country knows her and respects her for what she does for geek generation on Cuba and she is being invited to various events abroad, which she has to keep refusing because she doesn't have a visa and a passport. Blogging world is indignant with injustice, which Yoanni is handling with bitter smile but she simply has to accept the reality as is and has to try to publish her posts and be in touch with her friends and admirers. The regime vehemently prevents her from natural and usual functioning (yes, she is being watched by the Secret Service) like her access internet connection, sending text messages, travelling or acquiring food. You don't believe me? Read it! It's someone's life LIVE. The blog is available in Czech.

Soy Cubano, soy popular.