Nedělní milánský den začal v 6 hodin 16 minut, kdy nám zazvonil pokojový telefon. Moja duchaplně telefon zvedla a ukázalo se, že je to omyl. Za drnkotu kolejí a tramvajových koleček a cinkání jsme ale i tak spaly až do někdy okolo půl deváté, kdy jsme se plny očekávání docapkaly do jídelny na snídani: káva se tak trochu nedala pít, šunka a sýr nebyly pro jistotu vůbec a sladké koncentráty k pití byly tak sladké, že se nedaly pít jako ta káva. K našemu údivu obsluha (reprezentovaná starším bratrem Adriena Brodyho) v devět hodin zamknula jídelnu na klíč a pouštěla lidi ven pouze na přání. Proč? Snídaně se podává až do deseti hodin! Změna času...blondýna s brunetkou ze sebe na recepci udělaly ještě větší blondýnu s blondýnou, protože se musely zeptat kolik je hodin.
Po cestě do města jsme si obtaraly šalinkartu Abbonamento Bigiornaliero Urbano, na nádraží vyměnily šálu za metro a vystoupily přímo u Duomo - gotickém zázraku Milána. Také jsme se staly obětí nějakých Senegalců, co nám připevnili náramky se slovy, že je to zdarma a pak chtěli příspěvek na Afriku a černou solidaritu. Nepomohlo ani to, že mě oslovova
li Shakiro! Tůdle. Zachránila nás katedrála, kde to krásně vonělo kadidlem a právě probíhala mše. Zapálily jsme svíčky za naše blízké a dokonce se mi podařilo i něco vyfotit. Vstup byl zdarma, ale vstup na ochoz a střechu katedrály už nikoliv. Schodů bylo jenom 160, tak proč ne? Výhled byl úžasný a neustále jsme vzdychaly nad gotickou důmyslností a krásou italských mužů v protější střešní restauraci.
Po projití nákupní galerie (Vuitton, Prada a KdeCo) jsme se ocitly před operou LaScala, což jsme si musely potvrdit v průvodci, protože fasáda je tak nudná, že není možné, aby se všechna ta krása skrývala uvnitř. Údajně je to ale tak. Za rohem jsme vešly do kavárny, kde se vařilo i peklo a nám z toho bylo horko, protože se na nás koukal z protější stěny sám neskutečně sexy vyhlížející Rafael Nadal, ani ne moc oblečený. Kdo by si pamatoval jméno kavárny, že? Nacpaly jsme se těstovinama a hromadou parmezánu (no když si ho můžeme nabrat libovolné množství, tak proč troškařit).
Po obědě jsme pokračovaly ke Castello Sforza, což je zachovalá pevnost, kde sídlí asi desítka muzeí. Kromě nich je pevnost okupována černými přistěhovalci, kteří prodávají imitace kabelek (kabelkáři) a peněženek, brýlí (brejlaři), náramků a deštníků (deštníkáři). K našemu potěšení jsme byli svědkem, jak se tito lidé dali na zoufalý úprk před policií. Rozběhli se po parku, ve křoví odhazovali svoje vysoce kvalitní zboží a posléze předstírali, že hrají opodál fotbal.
Cestou od pevnosti jsme se zastavily v roztomilé kavárně na capuccino a čajík, seděly jsme venku a plkaly. Další zastávka byla jedna z antických památek Milána - pozůstatky císařského paláce, odkud jsme pokračovali k bazilici San Lorenzo, na kterou dohlíží sám císař Konstantin, jehož milánský edikt je listina zásadního významu pro celý náboženský svět. V bazilice probíhala také mše a opět jsem ulovila fotku.
A to byl konec chození po památkách. Od baziliky už jsme šly po nákupní třídě směrem k Duomu, kde jsme vstoupily do ráje. Ehm, tedy do obchodního domu La Rinascente, kde hustota nádherných mužů na metr čtvereční dosahovala závratných výšin a způsobovala naše lehké hysterické pištění. U každého stánku stáli dva až čtyři (krásní) muži, kteří obsluhovali, krášlili a jinak oblažovali různé staré rašple. Proto jsme se radší věnovaly výběru slunečných brýlí, abychom nepištěly úplně nahlas a celou situaci jsme pak prodiskutovávaly v šalině, kde nám snad nikdo nerozuměl.
Pár metrů od hotelu máme takovou příjemnou malou pizzerii, kam jsme si zašly na večeři. Aaaach! Obsluhoval nás tam nejkrásnější číšník na světě. Byl jediný kdo uměl trochu anglicky. Nabídl nám víno...kdo by odmítnul? A tak jsme celý večer provzdychaly nad milánskou telecí kotletkou se salátem z baru a oči jsme nespouštěly z naší nové lásky.
Po cestě do města jsme si obtaraly šalinkartu Abbonamento Bigiornaliero Urbano, na nádraží vyměnily šálu za metro a vystoupily přímo u Duomo - gotickém zázraku Milána. Také jsme se staly obětí nějakých Senegalců, co nám připevnili náramky se slovy, že je to zdarma a pak chtěli příspěvek na Afriku a černou solidaritu. Nepomohlo ani to, že mě oslovova
li Shakiro! Tůdle. Zachránila nás katedrála, kde to krásně vonělo kadidlem a právě probíhala mše. Zapálily jsme svíčky za naše blízké a dokonce se mi podařilo i něco vyfotit. Vstup byl zdarma, ale vstup na ochoz a střechu katedrály už nikoliv. Schodů bylo jenom 160, tak proč ne? Výhled byl úžasný a neustále jsme vzdychaly nad gotickou důmyslností a krásou italských mužů v protější střešní restauraci.Po projití nákupní galerie (Vuitton, Prada a KdeCo) jsme se ocitly před operou LaScala, což jsme si musely potvrdit v průvodci, protože fasáda je tak nudná, že není možné, aby se všechna ta krása skrývala uvnitř. Údajně je to ale tak. Za rohem jsme vešly do kavárny, kde se vařilo i peklo a nám z toho bylo horko, protože se na nás koukal z protější stěny sám neskutečně sexy vyhlížející Rafael Nadal, ani ne moc oblečený. Kdo by si pamatoval jméno kavárny, že? Nacpaly jsme se těstovinama a hromadou parmezánu (no když si ho můžeme nabrat libovolné množství, tak proč troškařit).
Po obědě jsme pokračovaly ke Castello Sforza, což je zachovalá pevnost, kde sídlí asi desítka muzeí. Kromě nich je pevnost okupována černými přistěhovalci, kteří prodávají imitace kabelek (kabelkáři) a peněženek, brýlí (brejlaři), náramků a deštníků (deštníkáři). K našemu potěšení jsme byli svědkem, jak se tito lidé dali na zoufalý úprk před policií. Rozběhli se po parku, ve křoví odhazovali svoje vysoce kvalitní zboží a posléze předstírali, že hrají opodál fotbal.
Cestou od pevnosti jsme se zastavily v roztomilé kavárně na capuccino a čajík, seděly jsme venku a plkaly. Další zastávka byla jedna z antických památek Milána - pozůstatky císařského paláce, odkud jsme pokračovali k bazilici San Lorenzo, na kterou dohlíží sám císař Konstantin, jehož milánský edikt je listina zásadního významu pro celý náboženský svět. V bazilice probíhala také mše a opět jsem ulovila fotku.
A to byl konec chození po památkách. Od baziliky už jsme šly po nákupní třídě směrem k Duomu, kde jsme vstoupily do ráje. Ehm, tedy do obchodního domu La Rinascente, kde hustota nádherných mužů na metr čtvereční dosahovala závratných výšin a způsobovala naše lehké hysterické pištění. U každého stánku stáli dva až čtyři (krásní) muži, kteří obsluhovali, krášlili a jinak oblažovali různé staré rašple. Proto jsme se radší věnovaly výběru slunečných brýlí, abychom nepištěly úplně nahlas a celou situaci jsme pak prodiskutovávaly v šalině, kde nám snad nikdo nerozuměl.
Pár metrů od hotelu máme takovou příjemnou malou pizzerii, kam jsme si zašly na večeři. Aaaach! Obsluhoval nás tam nejkrásnější číšník na světě. Byl jediný kdo uměl trochu anglicky. Nabídl nám víno...kdo by odmítnul? A tak jsme celý večer provzdychaly nad milánskou telecí kotletkou se salátem z baru a oči jsme nespouštěly z naší nové lásky.
No comments:
Post a Comment