Vysoké Tatry - den 9. (poslední)

14. srpna 2011

Den devátý, tzv. poslední začal bez balení po snídani četbou (já) a focením (Miloš) a hned na to odjezdem do hotelu Bellevue (všichni) na koupačku - zaoblený bazén s akorát teplou vodou a dvě vířivky s teplou vodou. Všude čisto a útulno, téměř žádní lidé, skoro jako soukromá akce s výhledem na krajinu. Aj lajk very mač! Trochu jsme blbli, trochu četli a až po jedné hodině odpolední jsme odjížděli. Nastal čas konzumace posledních zásob a balení. Jéjda, šlo to ale ztuha. Haldy triček, ponožek, bot, jiných hader a bordelu se nám ale podařilo nacpat do krosen a tašek až před třetí hodinou.
Kávička pře odjezdem, zácpa před Ružomberkom a totální zácpa před Žilinou způsobily, že jsme do Líšně dojeli až o půl deváté s téměř dvouhodinovým zpožděním. Smažené bedle a maminčin pudiling (...puding) s domácí šlehačkou nám to bohatě vynahradil.
Takže vzhůru do rachoty ...

Vysoké Tatry - den 8. (deštivý)

13. srpna 2011

O víkendu se snídaně podává o půl hodiny později! Blaho! Při ní jsme naplánovali novou dlouhou túru, na kterou jsme se odvezli autem a do Matliarov domatlali pěšky. Cestička k Zelenému plesu nebyla prudká a dobře se mi šlapalo. Asi po hodině a něco šlapání začalo pršet. No nic, navlíkli jsme pláštěnky a supěli dál. Oblaka se nám ale nepozdávala, déšť zesílil, tak jsme to otočili (v pláštěnkách) a jinou cestou se vydali nazpět do Tatranské Lomnice. Belianske Tatry mi zůstanou utajeny. Ovšem pod Grandhotelem Praha se nám poštěstil kardinální úlovek! Neměla bych ho zvěřejňovat, ale pevně věřím, že náš nález byl určen pouze k záhubě. Pousek pod hotelem je nástupní a nefunční stanice lanové dráhy na Skalnaté pleso s jednou starou kabinou, hromadami starého lana, generátorem a třema obrovitýma zárovkama o výkonu 1000 Wattů. Přece jim to tu nenecháme na rozbití! Opuštěnou stanici jsme si prolezli - já z lásky k lanovkám a k lyžování, Miloš z nadšení pro technické památky - a za radostného cvrlikání nad úlovkem jsme se docourali do bufetu Lavína na řezané pivo.

Tak jak když alkoholik vidí bílé myšky, tak i my jsme vyvalili kukále, když jsme v parku v centru Tatranské Lomnice u hlavní cesty spatřili pasoucího se jelena osmeráka. Výstavní kousek, to by byly steaky! Lidi i auta se zastavovala, některé děti viděly takového tvora poprvé v životě. Trochu nám zapózval a pak pomalu odklusal do lesíka. Bufet Lavína nás trochu zklamal - řezané bylo, pečené koleno ne a kapustnica byla čistě průměrná. Staticky vzato to bylo vyrovnané. Za vydatného deště jsme opustili bufáč a ve svách komůrkách se uložili k odpolednímu spravedlivém spánku těch, kterým nevyšla túra. Lahoda!

Večer začaly hody - slavil se svátek Ľubomíra a byli jsme zavaleni skvělými chlebíčky, pečivem, sladkostmi, zmrzlinou a pitím. Šňůru přecpvání jsme přerušili sportem - zahráli jsme si volejbal, trochu badecu a až do tmy jsme frčeli na pétanque. Zaula všechny zúčastněné. Po sportu následovalo opět přejídání až do noci a pak do hlubší noci ještě koukání na Motýlka a excelentní výkony Steva McQueena (slint) a Dustina Hoffmana (respekt). Lidská naděje umíra poslední - http://www.csfd.cz/film/20008-motylek/

Vysoké Tatry - den 7. (koupací)

12. srpna 2011

Pátek není svátek, ale na dovolené je každý den svátek, takže po snídani blaženně usínáme s tím, že není kam spěchat. Vždyť máme relaxační den!

Do Liptovského Mikuláše trefíme levou zadní. Aby taky ne, když je vedle dálnice a do Tatralandie taky nebloudíme - dobře promyšlený marketing nás zavede přímo na parkoviště. Hmmm, za skříňku se platí...dobrá. Lidí je vevnitř jako much a u skluzavek se tvoří fronty. Po čvachtání v horkém bazénku hned nějaké zkoušíme a na jedné dokonce čekáme 15 minut. Bumerang vypadal nebezpečně, ale byl krátký a ještě jsem si odřela záda a prdelku. U jedné trubky jsem se dokonce musela rozčílit a usměrnit to tam, protože obsluha dělala hloupou (jinak byla milá) a pubescenti a Poláci dělali, že jim to tam patří. Následně mně stále rozčilují a rozptylují davy agresivně se chovajících severních sousedů. Pysky neobřezané (slovy kanovníka Kosmase!) hulákají, cákají a cpou se jídlem na plastových táccích. Jako správní hladoví paštikáři nehodláme investovat do místní nekvalitní a předražené stravy (ok...dali jsme si čokoládu s banánovou příchutí, pivo a kukuřici) a vytahujeme ze skříňky magickou krabičku s paštikou, kterou konzumujeme na nejvzdálenějších lehátkách a vesele kombinujeme s Fidorkou. Ale ouha - příbíhá nějaká slečna ... ale chce jenom vyplnit dotazník, uf. No tak jsme to Tatralandii trochu osolili, přecejenom je to pěkná rýžovačka a národy hloupých se hned chytí; i my jsme koneckonců dali Tatralandii vydělat.

Na lehátkách byla trochu zima, tak jsme zimu vyměnili za teplo v termálních bazénech. Ve čtyři hodiny nás to přestalo bavit. Zbalili jsme fidlátka a ještě mrkli do vedlejšího westernového městečka - pobočky Šiklova Mlýna. Další rýžovačka, ale vstup zdarma! Ovšem jenom do městečka, atrakce už se musí platit tvrdou měnou.

Zapomínám ve sprše šampóny a gel a odjíždíme do LM, kde se nostalgicky pitvořím na každou známou věc. Bohužel cestu k restauraci, kam se chci jít najíst neznám zpaměti a musím si jít do informačního centra pro mapu. Ve svém vlastním rodném měste chodím jak dement s mapou v ruce!!! Nakonec jsme restaurant našli a dobře se najedli - v americkém stylu, ale bohužel se slovenskou obsluhou = malinkatý tringelt. Musí se polepšit.

Cestou na Háj se stavujeme na Guothove, kde vesele poskakuju a vzpomínám, která věc je původní a pamatuje moje dávné dětství. V blízkosti je nový nákupní komplex...to tehdy nebylo! Cesta od kolejí na Háj se zdá tak dlouhá! Jsem to snad ještě nikdy nešla pěšky. Právě zapadalo slunce a místo se tak proměnilo v ráj fotografů - výhled na LM s Liptovskou Marou na jedné straně a Tatry (Nízké, Vysoké a Západné) na zbylých třech. Památník obětem proti fašismu se nezměnil - emotivní místo, které v zapadajícím slunci působí až magicky. Atmosféru kazí ocicmávající se cigánsko-kravský páreček. Slečna čtoucí si na spodním schodu naopak působí ztraceně.

Vysoké Tatry - den 6. (magistrálový)

11. srpna 2011

Snídaně před výšlapem obsahovala suchý salám, takže se její výtěžnosti snížíla o nějakých 20 %. Po lehké snídaňové relaxaci jsme se nachystali na výšlap (aniž bychom tušili jak náročný den nás čeká) a v půl desáté jsme v počtu šesti kousků nasedli na šalinku směřem Štrbské pleso.

Na výše zmíněném plese překvapivě foukalo jak blázen, tak jsme si ho obešli k hotelu FIS, kde jsou dva skokanské můstky. Na jednom z nich se proháněla skupina mladých (a krásných) českých skokanů a trénovala na bůh-ví-co. Hlavně že si po ladném doskoku rozepli kombinézu a ukázali mladý mužný six-pack. (slint)

Vrátili jsme se na červenou stezku a pokračovali hodinu na Popradské pleso, kde na nás čekala tzv. botasková skupina (3 členové v teniskách a 1 v pohorkách). To, co nás čekalo posléze se dá označit za týrání turistů, ale přesto jsme to podstoupili dobrovolně - hodinový výstup na výběžek Ostrvá. Krátká vzdálenost, extra prudké převýšení (za hodinu 500 metrů). Na vrcholu jsme si vychutnali ten vrchol a pak taky zaslouženě i pivinko. Výstup na tuto Ostrvou byl ale jen začátek mnohahodinového martyria.

Po pauze jsme nastoupili na Tatranskou magistrálu - stezku, která vede podél celých Tater. Po hodině a půl chůze jsme došli do Batizovské doliny, kde se nachází i Batizovské pleso - tmavé a divoké. Pleso leží přímo pod Gerlachovským štítem - takhle blízko už nikdy nebudu. Z celé magistrály je pěkný výhled na níže položená místa - Štrbské, Vyšné Hágy i Polianky. Z plesa jsme ještě hodinu pokračovali na Sliezsky dom, kde jsme si v bufíku pro horské průvodce dali kofi a pivo. A to ještě stále nebyl konec! Naopak - byl to začátek dvouapůlhodinového sestupu do Tatranské Polianky. Krásná lesní cesta, která se kříží s potokem a malými vodopády, obsypaná borůvčím a trochu umírajícími stromy. Poslední půlhodina už trochu bolela, protože kolena na to nejsou zvyklá a hlavně se šlapalo po asfaltce. Došli jsme na určené místo s tím, že vlak nám ujel a do Nové Polianky jsme se tedy museli vydat pěšky. Acho jo:-( Cestou jsem míjeli ještě Wolkerova jezírka - básníka, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít - ten tu sedával a randil s nějakou jepťulí.

Téměř před cílem jsme u brány do areálu zahlédli přijíždět vlak směřem od Smokovce - jsem myslela, že mně porazí!!! Jak krásně jsme se mohla svézt ty tři kilometry!!! Plni adrenalinu z právě zjištěné skutečnosti, jsme kopeček před barem vzali během kdo-tam-bude-dřív. Asi jsem byla nafrněná víc, bo jsem doběhla jako první. Za odměnu jsme si dopřáli 52voltový tatranský čaj.

Na mnohohodiný výšlap s POUZE 24km stopáží a převýšením 1095 a 1415 metrů asi dlouho nezapomenu.

Vysoké Tatry - den 5. (pohádkový)

10. srpna 2011

Začínáme opět snídaní - s jedním zalepeným okem a rybičkovou pomazánkou proběhla snídaně víc než hladce. Ať jsme dělali co jsem dělali, prostě jsme po snídani zase usnuli. Žádný výšlap v plánu, tak nač spěchat?

V deset jsme vyrazali na hrad Stará Ľubovňa, což bylo docela daleko. Pod hradem je skanzen a středověký rytířský tábor. Náš průvodce se jmenoval Józef, mládě s polobradkou, a zpočátku se trochu klepal a občas se nemohl upamatovat na správné historické datum. Nevadí. Uprostřed prohlídky se nám poštěstila neobvyklá vložka - vystoupení sokolníků z Banskej Štiavnice. Velmi se mi líbilo. Obzvlášť když mexický drave s nemexickým jménem Sven chtěl ulovit nejmenšího chovance banskoštiavnických sokolníků Pinďu - sokola lovícího myši a malé hlodavce. Všechny nás to pobavilo, Pinďa získal přízeň všech a Sven musel odletět s pohrdáním obecenstva. Po asi půlhodinovém vystoupení se kolem našeho Józefa sešly slovy dva kusy - já a Miloš. Zbytek skupiny se bezdůvodně rozprchl. Jožko nám tedy ukázal kampličku s replikami polských korunovačních klenotů (jsem netušila, že tyto pysky neobřezané nějaké měli), jejichž originály nechal Fridrich II., toho času pruský král, roztavit - soudím, že předjímal (trojí) dělení Polska, které mělo skončit jako ty klenoty - roztavené mezi okolní svět. Nestalo se, dobrá. Výstup na věž hradu byl rychlý, protože strašně, ale strašně fučelo. Pár fotek a šup dolů. Zamávali jsme hradu, nakoupili zbytečnosti v místním Kaufu a vyjeli směrem ke kláštěru Červený kláštor. Je to bývalý kartuziánský a kamaldulský klášter s pěkně udělanou expozicí o slovenských památkách Unesco. Moc mě to nadchlo a mám tip na další výlety. Šli jsme bez průvodce, ale potkali jsme mnicha s výkladem (a pak že kartuziáni nemluví). Tenhle mluvil docela hodně:-). Klášter má každopádně svoje kouzlo...kousek od pohoří Pieniny v oblasti Zamagurie, kde se na řece Dunajec vozí lidé na tzv. pľtích (= vorech). Natáčela se tam pohádka O létajícím Cypriánovi. No na vory už jsme neměli čas a v Poliance jsme stihli tak akorát pinec a vínko. Další den - opět výšlap!

Vysoké Tatry - den 4. (térryho)

9. srpna 2011

Snídaně v 7 proběhla hladce - vstávání do slunka je příjemnější než zadkem nahoru. Chovanci plicní kliniky se vesele cpali česnekovou pomazánkou a marmeládovým pečivem. Kávu tu neznají a podává se pouze čaj (sladený alebo nesladený) a teplé mléko (aby se chovancům do oběda pěkně spalo). Na WC nemají toaletní papír - že prý jsem měla ruličku na posteli, říkala mi paní a laskavě mi kousek zapůjčila.

Po snídani a troše váhání ohledně garderóby vyrážíme na túru než se definitivně zatáhne a po výletování bude veta. Dilema s oblečením jsme vyřešili prozaicky - vrátili jsme se pro dlouhé kalhoty.

Naše cesta tak tedy začala až na zastávce elektrické dráhy směrem do Starého Smokovca. Od nádraží vedla cesta na Hrebienok. Někteří leniví turisté se svezli lanovkou, což se samozřejmě setkalo s mým pohrdáním. Z Hrebienku, který sám o sobě nebyl ničím zajímavý, jsme pokračovali stále do kopce (kam jinam, že) přes obrovský vodopád k Zámkovského chatě, kde bylo úplně maximální množství lidí a okolní les nám to vůbec neulehčoval. Zdlábli jsme kousek svačinky (paštička samozřejmě) a protože počasí nám přálo, rozhodli jsme, že půjdeme na Térryho chatu - 1:45 furt do kopce místy velmi prudkého. Naše nepřeslechnutelné funění skončilo už za hodinu dvacetpět, ale nahoře byla taková zima, že jsme vybalili bundy, mikiny a kalhoty a poté co Májka definitivně padla za vlast, jsem oběhli jedno z pěti ples, aby nám bylo alespoň trochu teplo. Na protějším břehu vesele hopsala skupina 15 kamzíků a pózovali fotografům. Miloš na to vyplácal skoro celý film:-D

Nad Lomnickým štítem se stále honily mraky (viděno zespodu) a tak jsme asi za necelou hoďku kochání se vyrazili zpět - pořád z kopce. Přes Zámkovského chatu a Obrovský vodopád jsme se ještě vraceli přes vodopády Studeného potoka, které byly fakt impozantní. Cesta z Hrebienku se zdála nekonečná ...nekonečné metry asfaltu a kamínků.

Šalinka nám ujela témeř před nosem, takže v tomto pořadí následovalo: smažený hermelín s hranolkama - hořec ve vodce - hořec v borovičce - 2 hlty Šariše - veselá jízda šalinkou do Nové Polianky. Byli jsme pak pozváni na guláš - druhá večeře v těsném závěsu za tou první způsobila, že se mi chtělo spát už v devět (+ deci vínka).

Sumasumárum to bylo 20 km a 1226 m jedno převýšení!

Vysoké Tatry - den 3. (pingpongový)

8. srpna 2011

Ranní chaotické balení nabylo obrovitých rozměrů. Obě skupiny dohromady měly tolik tašek, že některé tašky druhé skupiny byly nacpány do auta skupiny první. Do Nové Polianky ve Vysokých Tatrách jsme dojeli o půl 12, nějakou chvíli se ubytovávali (garsoniéra bez kuchyně a při sezení na WC bylo nutné mít otevřené dveře do chodby) a pak usoudili, že počasí se nezlepší a šli si zahrát badec. Jen co jsme převazáli síť za účelem hraní volejbalu, začalo hustě pršet. Starší osazenstvo odešlo dobrovolně pěšky moknout do Smokovca a s omladinou jsme se sešli v pingpongárni, kde jsme hráli čtyřhru a obíhanou až do půl sedmé.
Déšť nám zkazil plány a tak jsme po večeři (luxusní těstoviny s párkem a fazolí a kečupem - jako z Kontíku) dali jednu flašku vína a odebrali se na kutě. Po troše funění se nám podařilo srazit válendy, bohužel jedna je výš a druhá je níž - budeme k sobě chodit na navštěvu. To je ale v zásadě jedno, protože mně seklo v krční páteři a bolí mně otačení hlavy doleva. Merde! Snídaně v 7 ...to mně zabije. Merde dvakrát!

Vysoké Tatry - den 2. (šarišský)

7. srpna 2011

Desátá hodina není žádná míra a my jsme se vyhrabali ke snídani, kterou nám laskavý ocinko nachystal. Spišský párok se na mně smál už ode dveří. Ta mužská pozornost mně prostě rozradostňuje. Nezbytná hygiena nám trvala do oběda a po ní okamžitě vyrážíme na Šarišský hrad. Sopkovitý kopec kousek za Prešovem byl v poledním dusnu rozpálený a vysupěli jsme na něj pěkně upocení. Pod kopcem to do nám málem napálil nějaký trulo-robotník. Jsme mohli mít nehodu!

Vrcholem nedělní výpravy bylo dosažení vrcholu donjonu ve věži na hlavní nádvoří, kde jsem přijala gratulace výstupu. Obešli jsme celý hrad, nakoukli do každé strážní věže (a že jich bylo 13!) a fandili při kozím souboji (nápis: "Kozy sú drzé" jsem si přečetla až při odchodu), kdy stará rohatá koza nabíhala na mladého a malého kozlíka. Okolo druhé hodiny se na hradě začalo shromažďovat velké množství lidí, tak jsme odpádlovali pryč. Přesněji řečeno k babke do Lipan (bitva z 1434 se zde NEodehrála, ačkoli shoda jmem a okolností je téměř příznačná). K mému smutku byla podniková prodejna pivovaru Šariš zavřená.

Babka nám ohřála polívku a udělala kuřecí stehna s moc dobrýma šťouchanýma bramborama - byly totiž s koprem! Následky po-olovrantovej tureckej kávy (takovou jsem pila naposledy za Kuvajtu napadení) byly teprve přede mnou. Moji muži opravovali anténu a s úsměvem sledovali jak jsem se stala posluchačkou dědka Čechoslováka, který zažil první republiku a krásně mi o ní vyprávěl.

Vysoké Tatry - den 1. (prešovský)

6. srpna 2011

Šestihodinová cesta z Brna způsobila, že jsem se z pohodlného socialistického gauče (tehdy se ty věci prostě vyráběly betálný) vyhrabala až v 11 hodin. Při snídani se na mně usmíval spišský párok, kofi a slivkový koláč od tety Miluny.

Po hostině jsme vyrazili místní prešovskou MHD směrem do centra, ale cestu jsme přerušili s SAD Prešov, kde prodávají nejlepší balkánskou (a tuze sladkou) zmrzlinu v PO (PO = Přešov). Ani jsem ji nedolízala. Do centra jsme pokračovali pěšky, ale zastihl nás déšť, a proto jsem měla ještě tři dny modré nohy od svých kožených sandálků.

Věž prešovského kostela Sv. Mikuláše měla zpoždění v otvírání věže, tak jsme otestovali místní capuccino (fuj) a pivo (fuj). Vstup na věž je dobrovolný, ale i tak jsme museli zacvaknout po 1 EUR. Dobrovolný má asi různý význam v různých kulturách. Ve dvě hodiny zazvonil nejmenší zvon. Nahoře notně foukalo, ale krásný výhled do všech stran nám to vynahradil. Mlhá v dáli zabránila výhledu na Tatry.

Od věže jsme pokračovali směrem k prešovské Kalvárii, která se nachází na kopci a vede k ní křížová cesta. Dookola je hřbitov s hroby a hrobečky rozesetými jako pohozený mák. Červenobílá budova na konci cesty shlíží na město Eperies a pod ní schovaná kostnice chátrá a vzbuzuje naši zvědavost.

Den jsme zakončili řezeným pivem - a když říkám řezaným, tak myslím řezaným! Černé dole, světlé nahoře. Dva kousky byly víc než dost, doma trochu vína a šampíčka. Moje očekávání druhého dovolenkového rána je...zamlžené.