Desátá hodina není žádná míra a my jsme se vyhrabali ke snídani, kterou nám laskavý ocinko nachystal. Spišský párok se na mně smál už ode dveří. Ta mužská pozornost mně prostě rozradostňuje. Nezbytná hygiena nám trvala do oběda a po ní okamžitě vyrážíme na Ša
rišský hrad. Sopkovitý kopec kousek za Prešovem byl v poledním dusnu rozpálený a vysupěli jsme na něj pěkně upocení. Pod kopcem to do nám málem napálil nějaký trulo-robotník. Jsme mohli mít nehodu!
Vrcholem nedělní výpravy bylo dosažení vrcholu donjonu ve věži na hlavní nádvoří, kde jsem přijala gratulace výstupu. Obešli jsme celý hrad, nakoukli do každé strážní věže (a že jich bylo 13!) a fandili při kozím souboji (nápis: "Kozy sú drzé" jsem si přečetla až při odchodu), kdy stará rohatá koza nabíhala na mladého a malého kozlíka. Okolo druhé hodiny se na hradě zača
lo shromažďovat velké množství lidí, tak jsme odpádlovali pryč. Přesněji řečeno k babke do Lipan (bitva z 1434 se zde NEodehrála, ačkoli shoda jmem a okolností je téměř příznačná). K mému smutku byla podniková prodejna pivovaru Šariš zavřená.
Babka nám ohřála polívku a udělala kuřecí stehna s moc dobrýma šťouchanýma bramborama - byly totiž s koprem! Následky po-olovrantovej tureckej kávy (takovou jsem pila naposledy za Kuvajtu napadení) byly teprve přede mnou. Moji muži opravovali anténu a s úsměvem sledovali jak jsem se stala posluchačkou dědka Čechoslováka, který zažil první republiku a krásně mi o ní vyprávěl.
No comments:
Post a Comment