Vysoké Tatry - den 6. (magistrálový)

11. srpna 2011

Snídaně před výšlapem obsahovala suchý salám, takže se její výtěžnosti snížíla o nějakých 20 %. Po lehké snídaňové relaxaci jsme se nachystali na výšlap (aniž bychom tušili jak náročný den nás čeká) a v půl desáté jsme v počtu šesti kousků nasedli na šalinku směřem Štrbské pleso.

Na výše zmíněném plese překvapivě foukalo jak blázen, tak jsme si ho obešli k hotelu FIS, kde jsou dva skokanské můstky. Na jednom z nich se proháněla skupina mladých (a krásných) českých skokanů a trénovala na bůh-ví-co. Hlavně že si po ladném doskoku rozepli kombinézu a ukázali mladý mužný six-pack. (slint)

Vrátili jsme se na červenou stezku a pokračovali hodinu na Popradské pleso, kde na nás čekala tzv. botasková skupina (3 členové v teniskách a 1 v pohorkách). To, co nás čekalo posléze se dá označit za týrání turistů, ale přesto jsme to podstoupili dobrovolně - hodinový výstup na výběžek Ostrvá. Krátká vzdálenost, extra prudké převýšení (za hodinu 500 metrů). Na vrcholu jsme si vychutnali ten vrchol a pak taky zaslouženě i pivinko. Výstup na tuto Ostrvou byl ale jen začátek mnohahodinového martyria.

Po pauze jsme nastoupili na Tatranskou magistrálu - stezku, která vede podél celých Tater. Po hodině a půl chůze jsme došli do Batizovské doliny, kde se nachází i Batizovské pleso - tmavé a divoké. Pleso leží přímo pod Gerlachovským štítem - takhle blízko už nikdy nebudu. Z celé magistrály je pěkný výhled na níže položená místa - Štrbské, Vyšné Hágy i Polianky. Z plesa jsme ještě hodinu pokračovali na Sliezsky dom, kde jsme si v bufíku pro horské průvodce dali kofi a pivo. A to ještě stále nebyl konec! Naopak - byl to začátek dvouapůlhodinového sestupu do Tatranské Polianky. Krásná lesní cesta, která se kříží s potokem a malými vodopády, obsypaná borůvčím a trochu umírajícími stromy. Poslední půlhodina už trochu bolela, protože kolena na to nejsou zvyklá a hlavně se šlapalo po asfaltce. Došli jsme na určené místo s tím, že vlak nám ujel a do Nové Polianky jsme se tedy museli vydat pěšky. Acho jo:-( Cestou jsem míjeli ještě Wolkerova jezírka - básníka, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít - ten tu sedával a randil s nějakou jepťulí.

Téměř před cílem jsme u brány do areálu zahlédli přijíždět vlak směřem od Smokovce - jsem myslela, že mně porazí!!! Jak krásně jsme se mohla svézt ty tři kilometry!!! Plni adrenalinu z právě zjištěné skutečnosti, jsme kopeček před barem vzali během kdo-tam-bude-dřív. Asi jsem byla nafrněná víc, bo jsem doběhla jako první. Za odměnu jsme si dopřáli 52voltový tatranský čaj.

Na mnohohodiný výšlap s POUZE 24km stopáží a převýšením 1095 a 1415 metrů asi dlouho nezapomenu.