Šestihodinová cesta z Brna způsobila, že jsem se z pohodlného socialistického gauče (tehdy se ty věci prostě vyráběly betálný) vyhrabala až v 11 hodin. Při snídani se na mně usmíval spišský párok, kofi a slivkový koláč od tety Miluny.
Po hostině jsme
vyrazili místní prešovskou MHD směrem do centra, ale cestu jsme přerušili s SAD Prešov, kde prodávají nejlepší balkánskou (a tuze sladkou) zmrzlinu v PO (PO = Přešov). Ani jsem ji nedolízala. Do centra jsme pokračovali pěšky, ale zastihl nás déšť, a proto jsem měla ještě tři dny modré nohy od svých kožených sandálků.
Věž prešovského kostela Sv. Mikuláše měla zpoždění v otvírání věže, tak jsme otestovali místní capuccino (fuj) a pivo (fuj). Vstup na věž je dobrovolný, ale i tak jsme museli zacvaknout po 1 EUR. Dobrovolný má asi různý význam v různých kulturách. Ve dvě hodiny zazvonil nejmenší zvon. Nahoře notně foukalo, ale krásný výhled do všech stran nám to vynahradil. Mlhá v dáli zabránila výhledu na Tatry.
Od věže jsme pokračovali směrem k prešovské Kalvárii, která se nachází na kopci a vede k ní křížová cesta. Dookola je hřbitov s hroby a hrobečky rozesetými jako pohozený mák. Červenobílá budova na konci cesty shlíží na město Eperies a pod ní schovaná kostnice chátrá a vzbuzuje naši zvědavost.
Den jsme zakončili řezeným pivem - a když říkám řezaným, tak myslím řezaným! Černé dole, světlé nahoře. Dva kousky byly víc než dost, doma trochu vína a šampíčka. Moje očekávání druhého dovolenkového rána je...zamlžené.
No comments:
Post a Comment