Gone II.

In my Friday mourning mood I forgot to mention that this year we experienced also a great tragic loss of 3 Czech hockey players, who died at tragic catasthrophe at Jaroslavl in Russia on September 7th. The circumstances of this tragic accident were a mystery for a long time but it seems that the pilot is to blame. Either guilty or not, it is too late anyway. Karel Rachůnek, Josef Vašíček and Jan Marek (and also Slovak hockey player Pavol Demitra) are gone forever. Guys of my age, fathers of kids, full of life, homesick. The world seems to be unjust.

Gone

I am not much into the spiritual things but I hear that year 2011 was not supposed to be a great year, more the year of a stability only. It contains too much of "1" and that it is not a good a sign. I am afraid it is so. A week before Christmas we suffered a great loss - our former President Václav Havel died on Saturday December 18, aged 75.

The funeral ceremony is taking place at this moment in St. Vitus Cathedral in Prague. World leaders arrived from all over the world to pay their respects and the whole ceremony is very moving. He is remembered by so many people - thousands of them arrived to say last good-bye to his remains that have been on display in St. Anna church since Monday.

I am becoming a bit emotional too - he was a man from Prague, a president for me. He was quite small, never protruding, very modest and kind, not loud and I cannot believe that in spite of these features he is really gone FOREVER. We will not hear his typical slow stammering flow or words anymore, no more funny comments on his walking style. Our small country has not many people that would be commemorated in the world but I dare say that Václav Havel definitely will be the one and his deeds will never be forgotten. His wit and kindness opened the way to people's hearts.

Lastly what I wanted to confess was a link to the "stable" year of 2011 - second half of it seems to be connected to death. In Czech showbusiness there were some passings that illustrate the unfortunate fullfillment of 2011 - Zdeněk Miler (author of Krteček), Jiří Vondráček (father of Helena), Bohumil Fišer (an ex-Minister), Ladislav Lakomý and Erik Pardus (Brno actors), Jiří Dienstbier (a politician), Simona Monyová (a writer, actually she was murdered) etc. And if I remember also some foreign deaths - Kim Chong-Il (Korean dictator died the same day as Václav Havel), Annie Girardot (a French actress), Steve Jobs (a founder of Apple), Muammar Kaddafi (Lybian dictator), Otto von Habsburg (oldest son of last Austrian emperor Karel).

Václav Havel would not want all this fuzz that started after he passed away. He was modest and must really smile when he see what is happening here. But he should know we are doing it out of sheer respect to him. Above all, he was an ordinary man that fought against evil.
The funeral ceremony is over - Havel's coffin is leaving the cathedral. People standing outside at Hradcanske Namesti are clapping and rattling their keys. In my deepest respect. Rest in Peace Mr. President.

Punch & Coffee Time

Hot-wine season has started! Yesterday I had my first punch. There are stands all over Namesti Svobody so I spent my lunch break with my friend strolling around and choosing the best one. She had red punch with strawberries and I had one made of white wine (plus some secret ingredients) with strawberries at the bottom too. Other stands are selling food specialities of fast food kind so I think I will save these for December lunch breaks, when I am too lazy to cook.

Exceptionally I skipped my afternoon coffee at Kofi-Kofi. Haven't you heard of it yet? Sham on you! This bicycle-driven coffee cart stands every day at the corner of Ceska and Jostova streets and sells coffee. Suprisingly simple concept but Brno has been missing something of this kind for a long long time! The staff is well trained, price is reasonable and coffee is magnificent. They are adding sirups into cappuccinos or lattes if you wish - irish cream, vanilla, speculoos biscuits, amarreto, caramel etc. Special of the day is announced on the old-fashioned blackboard. Coffee is so yummy, that it makes me go up to Ceska street to obtain some cups for myself and my colleagues at work.
The overall concept of this cart is very inventive - the "owner" (someone I don't know) though it through very well. He trains people to become good coffee-makers, supports his business via his webpage www.kofikofi.cz, posts comments on Facebook and tweets new messages. Rain and frost are the enemies so I am slightly affraid that the cart won't be selling coffee during cold winter days. At least I can swap to hot wines and I am looking forward to seeing new carts that were announced on the web so that I do not have to run up to Ceska for another great coffee :)

Winter is here

I haven't posted a contribution for more than a month! Shame on me! But I had a reason! ...I've been terribly busy!

Today morning I looked out of the window and it was snowing! It was the kind of snow that melts immediatelly but anyway, snow. It looks like winter is approching (...or is here already) and that means there will be Christmas markets at Zelny trh and on Náměstí Svobody. It implies I am going to spend my lunch breaks sipping hot wine or mead and whining about work. This idea makes me shiver with tickling butterflies in my stomach. There is always something to look forward to!

I am falling behind with posting of my travel journal. I went to Paris for a family trip - and I really mean family trip! With my parents and new BF and all went almost perfectly fine. More detailed info will come in the journal comments (when I find some time to post them) together with some pictures. Time is my enemy at the moment so I am going to fight it and will make a resolution: I will pamper my blog over the weekend and will add some comments.

Moreover, during today's browsing I found the great ticker you can find out at the bottom of this page (and at the same time I changed the layout and poster picture) and also an intersting hobby blog about cooking and baking of a Prague lady. She made these cute cupcakes - aren't they awesome?!? I love them. I wish I could taste them. Droooooling! Great respect, young lady!

...still in bed

It's Satruday, almost 11 a.m. and I am still in bed! This haven't happened to me for like ages! No rush, coffee in bed, bread with marmelade and a new episode of BBT. That is so sweet! I feel like spending here all day:-)

Vysoké Tatry - den 9. (poslední)

14. srpna 2011

Den devátý, tzv. poslední začal bez balení po snídani četbou (já) a focením (Miloš) a hned na to odjezdem do hotelu Bellevue (všichni) na koupačku - zaoblený bazén s akorát teplou vodou a dvě vířivky s teplou vodou. Všude čisto a útulno, téměř žádní lidé, skoro jako soukromá akce s výhledem na krajinu. Aj lajk very mač! Trochu jsme blbli, trochu četli a až po jedné hodině odpolední jsme odjížděli. Nastal čas konzumace posledních zásob a balení. Jéjda, šlo to ale ztuha. Haldy triček, ponožek, bot, jiných hader a bordelu se nám ale podařilo nacpat do krosen a tašek až před třetí hodinou.
Kávička pře odjezdem, zácpa před Ružomberkom a totální zácpa před Žilinou způsobily, že jsme do Líšně dojeli až o půl deváté s téměř dvouhodinovým zpožděním. Smažené bedle a maminčin pudiling (...puding) s domácí šlehačkou nám to bohatě vynahradil.
Takže vzhůru do rachoty ...

Vysoké Tatry - den 8. (deštivý)

13. srpna 2011

O víkendu se snídaně podává o půl hodiny později! Blaho! Při ní jsme naplánovali novou dlouhou túru, na kterou jsme se odvezli autem a do Matliarov domatlali pěšky. Cestička k Zelenému plesu nebyla prudká a dobře se mi šlapalo. Asi po hodině a něco šlapání začalo pršet. No nic, navlíkli jsme pláštěnky a supěli dál. Oblaka se nám ale nepozdávala, déšť zesílil, tak jsme to otočili (v pláštěnkách) a jinou cestou se vydali nazpět do Tatranské Lomnice. Belianske Tatry mi zůstanou utajeny. Ovšem pod Grandhotelem Praha se nám poštěstil kardinální úlovek! Neměla bych ho zvěřejňovat, ale pevně věřím, že náš nález byl určen pouze k záhubě. Pousek pod hotelem je nástupní a nefunční stanice lanové dráhy na Skalnaté pleso s jednou starou kabinou, hromadami starého lana, generátorem a třema obrovitýma zárovkama o výkonu 1000 Wattů. Přece jim to tu nenecháme na rozbití! Opuštěnou stanici jsme si prolezli - já z lásky k lanovkám a k lyžování, Miloš z nadšení pro technické památky - a za radostného cvrlikání nad úlovkem jsme se docourali do bufetu Lavína na řezané pivo.

Tak jak když alkoholik vidí bílé myšky, tak i my jsme vyvalili kukále, když jsme v parku v centru Tatranské Lomnice u hlavní cesty spatřili pasoucího se jelena osmeráka. Výstavní kousek, to by byly steaky! Lidi i auta se zastavovala, některé děti viděly takového tvora poprvé v životě. Trochu nám zapózval a pak pomalu odklusal do lesíka. Bufet Lavína nás trochu zklamal - řezané bylo, pečené koleno ne a kapustnica byla čistě průměrná. Staticky vzato to bylo vyrovnané. Za vydatného deště jsme opustili bufáč a ve svách komůrkách se uložili k odpolednímu spravedlivém spánku těch, kterým nevyšla túra. Lahoda!

Večer začaly hody - slavil se svátek Ľubomíra a byli jsme zavaleni skvělými chlebíčky, pečivem, sladkostmi, zmrzlinou a pitím. Šňůru přecpvání jsme přerušili sportem - zahráli jsme si volejbal, trochu badecu a až do tmy jsme frčeli na pétanque. Zaula všechny zúčastněné. Po sportu následovalo opět přejídání až do noci a pak do hlubší noci ještě koukání na Motýlka a excelentní výkony Steva McQueena (slint) a Dustina Hoffmana (respekt). Lidská naděje umíra poslední - http://www.csfd.cz/film/20008-motylek/

Vysoké Tatry - den 7. (koupací)

12. srpna 2011

Pátek není svátek, ale na dovolené je každý den svátek, takže po snídani blaženně usínáme s tím, že není kam spěchat. Vždyť máme relaxační den!

Do Liptovského Mikuláše trefíme levou zadní. Aby taky ne, když je vedle dálnice a do Tatralandie taky nebloudíme - dobře promyšlený marketing nás zavede přímo na parkoviště. Hmmm, za skříňku se platí...dobrá. Lidí je vevnitř jako much a u skluzavek se tvoří fronty. Po čvachtání v horkém bazénku hned nějaké zkoušíme a na jedné dokonce čekáme 15 minut. Bumerang vypadal nebezpečně, ale byl krátký a ještě jsem si odřela záda a prdelku. U jedné trubky jsem se dokonce musela rozčílit a usměrnit to tam, protože obsluha dělala hloupou (jinak byla milá) a pubescenti a Poláci dělali, že jim to tam patří. Následně mně stále rozčilují a rozptylují davy agresivně se chovajících severních sousedů. Pysky neobřezané (slovy kanovníka Kosmase!) hulákají, cákají a cpou se jídlem na plastových táccích. Jako správní hladoví paštikáři nehodláme investovat do místní nekvalitní a předražené stravy (ok...dali jsme si čokoládu s banánovou příchutí, pivo a kukuřici) a vytahujeme ze skříňky magickou krabičku s paštikou, kterou konzumujeme na nejvzdálenějších lehátkách a vesele kombinujeme s Fidorkou. Ale ouha - příbíhá nějaká slečna ... ale chce jenom vyplnit dotazník, uf. No tak jsme to Tatralandii trochu osolili, přecejenom je to pěkná rýžovačka a národy hloupých se hned chytí; i my jsme koneckonců dali Tatralandii vydělat.

Na lehátkách byla trochu zima, tak jsme zimu vyměnili za teplo v termálních bazénech. Ve čtyři hodiny nás to přestalo bavit. Zbalili jsme fidlátka a ještě mrkli do vedlejšího westernového městečka - pobočky Šiklova Mlýna. Další rýžovačka, ale vstup zdarma! Ovšem jenom do městečka, atrakce už se musí platit tvrdou měnou.

Zapomínám ve sprše šampóny a gel a odjíždíme do LM, kde se nostalgicky pitvořím na každou známou věc. Bohužel cestu k restauraci, kam se chci jít najíst neznám zpaměti a musím si jít do informačního centra pro mapu. Ve svém vlastním rodném měste chodím jak dement s mapou v ruce!!! Nakonec jsme restaurant našli a dobře se najedli - v americkém stylu, ale bohužel se slovenskou obsluhou = malinkatý tringelt. Musí se polepšit.

Cestou na Háj se stavujeme na Guothove, kde vesele poskakuju a vzpomínám, která věc je původní a pamatuje moje dávné dětství. V blízkosti je nový nákupní komplex...to tehdy nebylo! Cesta od kolejí na Háj se zdá tak dlouhá! Jsem to snad ještě nikdy nešla pěšky. Právě zapadalo slunce a místo se tak proměnilo v ráj fotografů - výhled na LM s Liptovskou Marou na jedné straně a Tatry (Nízké, Vysoké a Západné) na zbylých třech. Památník obětem proti fašismu se nezměnil - emotivní místo, které v zapadajícím slunci působí až magicky. Atmosféru kazí ocicmávající se cigánsko-kravský páreček. Slečna čtoucí si na spodním schodu naopak působí ztraceně.

Vysoké Tatry - den 6. (magistrálový)

11. srpna 2011

Snídaně před výšlapem obsahovala suchý salám, takže se její výtěžnosti snížíla o nějakých 20 %. Po lehké snídaňové relaxaci jsme se nachystali na výšlap (aniž bychom tušili jak náročný den nás čeká) a v půl desáté jsme v počtu šesti kousků nasedli na šalinku směřem Štrbské pleso.

Na výše zmíněném plese překvapivě foukalo jak blázen, tak jsme si ho obešli k hotelu FIS, kde jsou dva skokanské můstky. Na jednom z nich se proháněla skupina mladých (a krásných) českých skokanů a trénovala na bůh-ví-co. Hlavně že si po ladném doskoku rozepli kombinézu a ukázali mladý mužný six-pack. (slint)

Vrátili jsme se na červenou stezku a pokračovali hodinu na Popradské pleso, kde na nás čekala tzv. botasková skupina (3 členové v teniskách a 1 v pohorkách). To, co nás čekalo posléze se dá označit za týrání turistů, ale přesto jsme to podstoupili dobrovolně - hodinový výstup na výběžek Ostrvá. Krátká vzdálenost, extra prudké převýšení (za hodinu 500 metrů). Na vrcholu jsme si vychutnali ten vrchol a pak taky zaslouženě i pivinko. Výstup na tuto Ostrvou byl ale jen začátek mnohahodinového martyria.

Po pauze jsme nastoupili na Tatranskou magistrálu - stezku, která vede podél celých Tater. Po hodině a půl chůze jsme došli do Batizovské doliny, kde se nachází i Batizovské pleso - tmavé a divoké. Pleso leží přímo pod Gerlachovským štítem - takhle blízko už nikdy nebudu. Z celé magistrály je pěkný výhled na níže položená místa - Štrbské, Vyšné Hágy i Polianky. Z plesa jsme ještě hodinu pokračovali na Sliezsky dom, kde jsme si v bufíku pro horské průvodce dali kofi a pivo. A to ještě stále nebyl konec! Naopak - byl to začátek dvouapůlhodinového sestupu do Tatranské Polianky. Krásná lesní cesta, která se kříží s potokem a malými vodopády, obsypaná borůvčím a trochu umírajícími stromy. Poslední půlhodina už trochu bolela, protože kolena na to nejsou zvyklá a hlavně se šlapalo po asfaltce. Došli jsme na určené místo s tím, že vlak nám ujel a do Nové Polianky jsme se tedy museli vydat pěšky. Acho jo:-( Cestou jsem míjeli ještě Wolkerova jezírka - básníka, jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít - ten tu sedával a randil s nějakou jepťulí.

Téměř před cílem jsme u brány do areálu zahlédli přijíždět vlak směřem od Smokovce - jsem myslela, že mně porazí!!! Jak krásně jsme se mohla svézt ty tři kilometry!!! Plni adrenalinu z právě zjištěné skutečnosti, jsme kopeček před barem vzali během kdo-tam-bude-dřív. Asi jsem byla nafrněná víc, bo jsem doběhla jako první. Za odměnu jsme si dopřáli 52voltový tatranský čaj.

Na mnohohodiný výšlap s POUZE 24km stopáží a převýšením 1095 a 1415 metrů asi dlouho nezapomenu.

Vysoké Tatry - den 5. (pohádkový)

10. srpna 2011

Začínáme opět snídaní - s jedním zalepeným okem a rybičkovou pomazánkou proběhla snídaně víc než hladce. Ať jsme dělali co jsem dělali, prostě jsme po snídani zase usnuli. Žádný výšlap v plánu, tak nač spěchat?

V deset jsme vyrazali na hrad Stará Ľubovňa, což bylo docela daleko. Pod hradem je skanzen a středověký rytířský tábor. Náš průvodce se jmenoval Józef, mládě s polobradkou, a zpočátku se trochu klepal a občas se nemohl upamatovat na správné historické datum. Nevadí. Uprostřed prohlídky se nám poštěstila neobvyklá vložka - vystoupení sokolníků z Banskej Štiavnice. Velmi se mi líbilo. Obzvlášť když mexický drave s nemexickým jménem Sven chtěl ulovit nejmenšího chovance banskoštiavnických sokolníků Pinďu - sokola lovícího myši a malé hlodavce. Všechny nás to pobavilo, Pinďa získal přízeň všech a Sven musel odletět s pohrdáním obecenstva. Po asi půlhodinovém vystoupení se kolem našeho Józefa sešly slovy dva kusy - já a Miloš. Zbytek skupiny se bezdůvodně rozprchl. Jožko nám tedy ukázal kampličku s replikami polských korunovačních klenotů (jsem netušila, že tyto pysky neobřezané nějaké měli), jejichž originály nechal Fridrich II., toho času pruský král, roztavit - soudím, že předjímal (trojí) dělení Polska, které mělo skončit jako ty klenoty - roztavené mezi okolní svět. Nestalo se, dobrá. Výstup na věž hradu byl rychlý, protože strašně, ale strašně fučelo. Pár fotek a šup dolů. Zamávali jsme hradu, nakoupili zbytečnosti v místním Kaufu a vyjeli směrem ke kláštěru Červený kláštor. Je to bývalý kartuziánský a kamaldulský klášter s pěkně udělanou expozicí o slovenských památkách Unesco. Moc mě to nadchlo a mám tip na další výlety. Šli jsme bez průvodce, ale potkali jsme mnicha s výkladem (a pak že kartuziáni nemluví). Tenhle mluvil docela hodně:-). Klášter má každopádně svoje kouzlo...kousek od pohoří Pieniny v oblasti Zamagurie, kde se na řece Dunajec vozí lidé na tzv. pľtích (= vorech). Natáčela se tam pohádka O létajícím Cypriánovi. No na vory už jsme neměli čas a v Poliance jsme stihli tak akorát pinec a vínko. Další den - opět výšlap!

Vysoké Tatry - den 4. (térryho)

9. srpna 2011

Snídaně v 7 proběhla hladce - vstávání do slunka je příjemnější než zadkem nahoru. Chovanci plicní kliniky se vesele cpali česnekovou pomazánkou a marmeládovým pečivem. Kávu tu neznají a podává se pouze čaj (sladený alebo nesladený) a teplé mléko (aby se chovancům do oběda pěkně spalo). Na WC nemají toaletní papír - že prý jsem měla ruličku na posteli, říkala mi paní a laskavě mi kousek zapůjčila.

Po snídani a troše váhání ohledně garderóby vyrážíme na túru než se definitivně zatáhne a po výletování bude veta. Dilema s oblečením jsme vyřešili prozaicky - vrátili jsme se pro dlouhé kalhoty.

Naše cesta tak tedy začala až na zastávce elektrické dráhy směrem do Starého Smokovca. Od nádraží vedla cesta na Hrebienok. Někteří leniví turisté se svezli lanovkou, což se samozřejmě setkalo s mým pohrdáním. Z Hrebienku, který sám o sobě nebyl ničím zajímavý, jsme pokračovali stále do kopce (kam jinam, že) přes obrovský vodopád k Zámkovského chatě, kde bylo úplně maximální množství lidí a okolní les nám to vůbec neulehčoval. Zdlábli jsme kousek svačinky (paštička samozřejmě) a protože počasí nám přálo, rozhodli jsme, že půjdeme na Térryho chatu - 1:45 furt do kopce místy velmi prudkého. Naše nepřeslechnutelné funění skončilo už za hodinu dvacetpět, ale nahoře byla taková zima, že jsme vybalili bundy, mikiny a kalhoty a poté co Májka definitivně padla za vlast, jsem oběhli jedno z pěti ples, aby nám bylo alespoň trochu teplo. Na protějším břehu vesele hopsala skupina 15 kamzíků a pózovali fotografům. Miloš na to vyplácal skoro celý film:-D

Nad Lomnickým štítem se stále honily mraky (viděno zespodu) a tak jsme asi za necelou hoďku kochání se vyrazili zpět - pořád z kopce. Přes Zámkovského chatu a Obrovský vodopád jsme se ještě vraceli přes vodopády Studeného potoka, které byly fakt impozantní. Cesta z Hrebienku se zdála nekonečná ...nekonečné metry asfaltu a kamínků.

Šalinka nám ujela témeř před nosem, takže v tomto pořadí následovalo: smažený hermelín s hranolkama - hořec ve vodce - hořec v borovičce - 2 hlty Šariše - veselá jízda šalinkou do Nové Polianky. Byli jsme pak pozváni na guláš - druhá večeře v těsném závěsu za tou první způsobila, že se mi chtělo spát už v devět (+ deci vínka).

Sumasumárum to bylo 20 km a 1226 m jedno převýšení!

Vysoké Tatry - den 3. (pingpongový)

8. srpna 2011

Ranní chaotické balení nabylo obrovitých rozměrů. Obě skupiny dohromady měly tolik tašek, že některé tašky druhé skupiny byly nacpány do auta skupiny první. Do Nové Polianky ve Vysokých Tatrách jsme dojeli o půl 12, nějakou chvíli se ubytovávali (garsoniéra bez kuchyně a při sezení na WC bylo nutné mít otevřené dveře do chodby) a pak usoudili, že počasí se nezlepší a šli si zahrát badec. Jen co jsme převazáli síť za účelem hraní volejbalu, začalo hustě pršet. Starší osazenstvo odešlo dobrovolně pěšky moknout do Smokovca a s omladinou jsme se sešli v pingpongárni, kde jsme hráli čtyřhru a obíhanou až do půl sedmé.
Déšť nám zkazil plány a tak jsme po večeři (luxusní těstoviny s párkem a fazolí a kečupem - jako z Kontíku) dali jednu flašku vína a odebrali se na kutě. Po troše funění se nám podařilo srazit válendy, bohužel jedna je výš a druhá je níž - budeme k sobě chodit na navštěvu. To je ale v zásadě jedno, protože mně seklo v krční páteři a bolí mně otačení hlavy doleva. Merde! Snídaně v 7 ...to mně zabije. Merde dvakrát!

Vysoké Tatry - den 2. (šarišský)

7. srpna 2011

Desátá hodina není žádná míra a my jsme se vyhrabali ke snídani, kterou nám laskavý ocinko nachystal. Spišský párok se na mně smál už ode dveří. Ta mužská pozornost mně prostě rozradostňuje. Nezbytná hygiena nám trvala do oběda a po ní okamžitě vyrážíme na Šarišský hrad. Sopkovitý kopec kousek za Prešovem byl v poledním dusnu rozpálený a vysupěli jsme na něj pěkně upocení. Pod kopcem to do nám málem napálil nějaký trulo-robotník. Jsme mohli mít nehodu!

Vrcholem nedělní výpravy bylo dosažení vrcholu donjonu ve věži na hlavní nádvoří, kde jsem přijala gratulace výstupu. Obešli jsme celý hrad, nakoukli do každé strážní věže (a že jich bylo 13!) a fandili při kozím souboji (nápis: "Kozy sú drzé" jsem si přečetla až při odchodu), kdy stará rohatá koza nabíhala na mladého a malého kozlíka. Okolo druhé hodiny se na hradě začalo shromažďovat velké množství lidí, tak jsme odpádlovali pryč. Přesněji řečeno k babke do Lipan (bitva z 1434 se zde NEodehrála, ačkoli shoda jmem a okolností je téměř příznačná). K mému smutku byla podniková prodejna pivovaru Šariš zavřená.

Babka nám ohřála polívku a udělala kuřecí stehna s moc dobrýma šťouchanýma bramborama - byly totiž s koprem! Následky po-olovrantovej tureckej kávy (takovou jsem pila naposledy za Kuvajtu napadení) byly teprve přede mnou. Moji muži opravovali anténu a s úsměvem sledovali jak jsem se stala posluchačkou dědka Čechoslováka, který zažil první republiku a krásně mi o ní vyprávěl.

Vysoké Tatry - den 1. (prešovský)

6. srpna 2011

Šestihodinová cesta z Brna způsobila, že jsem se z pohodlného socialistického gauče (tehdy se ty věci prostě vyráběly betálný) vyhrabala až v 11 hodin. Při snídani se na mně usmíval spišský párok, kofi a slivkový koláč od tety Miluny.

Po hostině jsme vyrazili místní prešovskou MHD směrem do centra, ale cestu jsme přerušili s SAD Prešov, kde prodávají nejlepší balkánskou (a tuze sladkou) zmrzlinu v PO (PO = Přešov). Ani jsem ji nedolízala. Do centra jsme pokračovali pěšky, ale zastihl nás déšť, a proto jsem měla ještě tři dny modré nohy od svých kožených sandálků.

Věž prešovského kostela Sv. Mikuláše měla zpoždění v otvírání věže, tak jsme otestovali místní capuccino (fuj) a pivo (fuj). Vstup na věž je dobrovolný, ale i tak jsme museli zacvaknout po 1 EUR. Dobrovolný má asi různý význam v různých kulturách. Ve dvě hodiny zazvonil nejmenší zvon. Nahoře notně foukalo, ale krásný výhled do všech stran nám to vynahradil. Mlhá v dáli zabránila výhledu na Tatry.

Od věže jsme pokračovali směrem k prešovské Kalvárii, která se nachází na kopci a vede k ní křížová cesta. Dookola je hřbitov s hroby a hrobečky rozesetými jako pohozený mák. Červenobílá budova na konci cesty shlíží na město Eperies a pod ní schovaná kostnice chátrá a vzbuzuje naši zvědavost.

Den jsme zakončili řezeným pivem - a když říkám řezaným, tak myslím řezaným! Černé dole, světlé nahoře. Dva kousky byly víc než dost, doma trochu vína a šampíčka. Moje očekávání druhého dovolenkového rána je...zamlžené.

Too hi-tech

Event of this importance is really worth recording. I bought a new mobile phone! After seven years with a shabby Nokia I decided to acquire a new piece of technology and bought myself a new smartphone. Well, I bought it and my parents pay for it - it is my new birthday present.

All this would be cool, if only I haven't been so unhappy about my new piece of technology. This phone is so smart, that I am lost with it. Totally lost. I can hardly write a text message and handling phone calls is my masterpiece. The phone has a smooth touchpad and 4 buttons only and I am having troubles handling it.

I was really conceptual when I was looking for the right one - I searched some reviews on the net, checked with my friends for recommendations and consulted my inner voice. The winner is tiny, small, firm, quite cheap but so smart! I can't believe it. At this moment I am just learning to handle basic functions - calling and texting and the rest will be processed once I go through the 200-page manual. It makes me really sad. Everything seems to be so unfriendly in this phone. We simply have to find a way...oh dear.

Summer Time

Summer - sound of splashing water and smell of sun cream in the air. I haven't heard nor smelt the one or the other. It is time of simple pleasures, hanging out with friends and enjoying our being in this world. June weather is amiable, though there were some severe and unexpected rain showers and storms recently. I even danced in the rain once!

That all would be surely awesome, if only I did not have to sit in the air-conditioned office all day long. The moment I decide to go out, some job arrives and I have to arrange it. Real Murphy's Law that works. There will be time when I will be rewarded for the daily martyrium with a glass of cold beer or pickled brie:-) Ergh, sorry - I meant glass of wine (ideally wine with mineal water) and a bowl of salad as I am dieting again (haha). Interesting thing is that summer vacation is approaching and my diet is mutually exclusive with any kind of healthy food. Good Lord - sweet time of loitering, sun glasses, beer, wine, fried cheese and oily chips starts on FRIDAY!!!

Milán V

Středeční ráno bylo krušné. Brzké vstávání není nic pro mě, ale letadlo se stihnout musí. Bulharský zájezd zahltil celou jídelnu.
Při check-outu nám slizounký pan recepční tvrdil, že nemáme zaplaceno, což nebyla pravda. Zeptal se mně: "Are you scary?" ...nemyslím, že jsem vypadala děsivě? Nebo to se mnou bylo tak špatné? Šalinka nás dovezla na nádraží a tak jsme mírumilovně opouštěly město módy, abychom ještě v cukuletu prolétly nákupním centrem u letiště. Fronta u brány se trochu navýšila a letištní check-in už nebyl tak hladký, jak jsme doufaly. Kufr jsem do sizeru jakž-takž narvala a mocně se o něho opírala, aby nebylo vidět, že má nadváhu, ale pak už tak nějak nešel ven. Pár kapek potu a tak šel. Zatracené pípání mně neminulo ani tady a tak jsem se musela vysoukat i z kozaček. Madonna mia! A pak ještě pech! Duty free shop neměl po čem jsme prahly a tak budemev Brně smrdět, ale zato budeme najezené: těstoviny, víno a sušená rajčata. Mňam!

Cože? Ten bus jezdí jednou za půl hodiny? I v Miláně to jezdí častěji! Proč se ten řidič tváří tak naštvaně? V Miláně jsou všichni tak milí. To není možný, že ta ženská má na sobě teplákovku? To si nemůže vzít pořádnou kabelku? V Miláně jsou všichni tak vyfiknutí. Proč se všichni tak mračí? V Miláně je každý úplně v pohodě! Copak v Brně nikdo nenosí sluneční brýle v takovym hicu? V Miláně jsou sluneční brýle nutností! Vítejme v realitě:-)

Všude dobře, doma nejlíp!

Milán IV

Rána jsou krušná i o dovolené a osm hodin spánku je princeznám málo. Na snídani se nám poštěstila překapávaná káva, super úlovek.
S nádherně umytými vlasy jsme vyrazily rovnou ke hřbitovu Cimitero Monumentale. Obrovský plácek před hřbitovem je v rekonstrukci, ale jinak se jedná o velmi pěkně upravený hřbitov se vstupním komplexem budov, kde se nachází ty nejstarší hroby a hrobky (tj. z 60.let 19.století). Když jsme odcházely zjistila jsem, že mi dochází baterka na foťáku, takže pro tento den konec se zachycováním dojmů do digitální formy. Merde!
U Duomo jsme briskně omrkly prodavače v obchoďáku (dokud ještě vypadáme dobře, ale ty umytý vlasy...no žádná sláva) a po Corso Vittorio Emanuelle jsme se došly až k pizzerii, kde jsme si konečně dopřály tuto italskou klasiku, jak jinak: s vínem. Na krajích byla docela tlustá a křupavá, ale uprostřed pěkně tenká. A ingredience se přidávají až nakonec, aby byly pěkně čerstvé. Lehce ovíněné (Proč je to víno tak silné? Vždyť nejsme žádné amatérky???) jsme udělaly trochu nákupů. S trošku promile v krvi se tou kreditní kartou tak krásné mává. Ale to už jinde jsme... zpět u Duomo, kde jsme přikoupily jednu kabelku - v obchodě samozřejmě, nikoliv u kabelkářů - a pro mně kafe, od kterého jsme pozorovaly turisticko-senegalský cvrkot před katedrálou. Novou cestou do hotelu jsme zjistily, že naše ranní cesta na hřbitov byla pěkná zajížďka - asi jako když jedete z Žabin do Krpole přes Šrajbec.
V našem Coopu jsme nakoupily jedlé suvenýry a pak dělaly, že našeho usmívajícího se číšníka ve dveřích restaurace prostě nevidíme. Nicméně jsme se do restaurace pak vrátily a pod záminkou focení jídla, salátu a dezertů jsme se ho snažily zachytit na už konečně nabitý foťák. Amore, máš tam nejlepší tiramisu na světě! A jak láskyplně jsi mi ho zdobil polevou...aaaaach!

Milán III

Po bolavých nohou jsme doťapkaly do jídelny, kde ranní menu leželo nezměněno. Jenže tentokrát jsme už veděly jak na to. Kávu jsme zkusily jinou, ovocný koncentrát si naředily a vyzkoušely jogurt.
U tramvajové zastávky jsme si vyfotily naši novou oblíbenou restauraci a u nádraží jsme vystoupily o zastávku dřív, abychom se mohly vyfotit s Gerry Butlerem jak ho líbáme na plakátě s reklamou na obličejový krém. Oběhly jsme zastávku několikrát, ale plakát byl fuč - nahradila ho reklama na brýle Ray Ban. Trochu jsme si zanadávaly, vzdychly a vyrazily do krásy dalšího dne. Ano, jsme tak zhýralé.

Od Duomo jsme malou zacházkou prošly nákupní třídu Corso di Porta Tizinese, ale některé obchody byly zavřené a jiné nestály za nic. Došly jsme do čtvrti okolo kanálu Navigli Grande, kde jsou nádherné romantické restaurace a hospůdky. Kanály jsou vysušené a bez vody, takže té atmosféře trochu chybí. Na oběd jsme si vybraly do modra laděnou restauraci Anema e cozze s pecí na pizzu a rybím pultem. Čerstvě grilovaný rybí filet s nakládanou a čerstvou zeleninou (a nezbytným vínem) byl moc příjemný, víno svěží (a silné).
Po obědě jsme hoply na tramvaj a nechaly se dovézt na nákupní zónu Corso Buenos Aires, kterou jsme prošly tam i zpět a ulovily pár drobností. Třeba francouzskou kosmetiku...no ale co dělat, když všude jinde je levnější než u nás. Na kávu jsme si ale zajely opět k plakátu polonahého Rafaela, kde jsme napsaly pohlednice, ochutnaly slané koláče a hrníčkové tiramisu. Lahoda. Cestou po Via Dante jsme si trochu zavzdychali po krasavcích v La Rinascente a cestou do hotelu jsme navštívily Coop, kde jsme si zakoupily prosciutto s Lambruscem a při hostině na pokoji jsme hltaly dokonalou italštinu Johnyho Deppa v Pirátech z Karibiku. Párty s umytými hlavami může začít!

Milán II

Nedělní milánský den začal v 6 hodin 16 minut, kdy nám zazvonil pokojový telefon. Moja duchaplně telefon zvedla a ukázalo se, že je to omyl. Za drnkotu kolejí a tramvajových koleček a cinkání jsme ale i tak spaly až do někdy okolo půl deváté, kdy jsme se plny očekávání docapkaly do jídelny na snídani: káva se tak trochu nedala pít, šunka a sýr nebyly pro jistotu vůbec a sladké koncentráty k pití byly tak sladké, že se nedaly pít jako ta káva. K našemu údivu obsluha (reprezentovaná starším bratrem Adriena Brodyho) v devět hodin zamknula jídelnu na klíč a pouštěla lidi ven pouze na přání. Proč? Snídaně se podává až do deseti hodin! Změna času...blondýna s brunetkou ze sebe na recepci udělaly ještě větší blondýnu s blondýnou, protože se musely zeptat kolik je hodin.
Po cestě do města jsme si obtaraly šalinkartu Abbonamento Bigiornaliero Urbano, na nádraží vyměnily šálu za metro a vystoupily přímo u Duomo - gotickém zázraku Milána. Také jsme se staly obětí nějakých Senegalců, co nám připevnili náramky se slovy, že je to zdarma a pak chtěli příspěvek na Afriku a černou solidaritu. Nepomohlo ani to, že mě oslovovali Shakiro! Tůdle. Zachránila nás katedrála, kde to krásně vonělo kadidlem a právě probíhala mše. Zapálily jsme svíčky za naše blízké a dokonce se mi podařilo i něco vyfotit. Vstup byl zdarma, ale vstup na ochoz a střechu katedrály už nikoliv. Schodů bylo jenom 160, tak proč ne? Výhled byl úžasný a neustále jsme vzdychaly nad gotickou důmyslností a krásou italských mužů v protější střešní restauraci.
Po projití nákupní galerie (Vuitton, Prada a KdeCo) jsme se ocitly před operou LaScala, což jsme si musely potvrdit v průvodci, protože fasáda je tak nudná, že není možné, aby se všechna ta krása skrývala uvnitř. Údajně je to ale tak. Za rohem jsme vešly do kavárny, kde se vařilo i peklo a nám z toho bylo horko, protože se na nás koukal z protější stěny sám neskutečně sexy vyhlížející Rafael Nadal, ani ne moc oblečený. Kdo by si pamatoval jméno kavárny, že? Nacpaly jsme se těstovinama a hromadou parmezánu (no když si ho můžeme nabrat libovolné množství, tak proč troškařit).
Po obědě jsme pokračovaly ke Castello Sforza, což je zachovalá pevnost, kde sídlí asi desítka muzeí. Kromě nich je pevnost okupována černými přistěhovalci, kteří prodávají imitace kabelek (kabelkáři) a peněženek, brýlí (brejlaři), náramků a deštníků (deštníkáři). K našemu potěšení jsme byli svědkem, jak se tito lidé dali na zoufalý úprk před policií. Rozběhli se po parku, ve křoví odhazovali svoje vysoce kvalitní zboží a posléze předstírali, že hrají opodál fotbal.
Cestou od pevnosti jsme se zastavily v roztomilé kavárně na capuccino a čajík, seděly jsme venku a plkaly. Další zastávka byla jedna z antických památek Milána - pozůstatky císařského paláce, odkud jsme pokračovali k bazilici San Lorenzo, na kterou dohlíží sám císař Konstantin, jehož milánský edikt je listina zásadního významu pro celý náboženský svět. V bazilice probíhala také mše a opět jsem ulovila fotku.
A to byl konec chození po památkách. Od baziliky už jsme šly po nákupní třídě směrem k Duomu, kde jsme vstoupily do ráje. Ehm, tedy do obchodního domu La Rinascente, kde hustota nádherných mužů na metr čtvereční dosahovala závratných výšin a způsobovala naše lehké hysterické pištění. U každého stánku stáli dva až čtyři (krásní) muži, kteří obsluhovali, krášlili a jinak oblažovali různé staré rašple. Proto jsme se radší věnovaly výběru slunečných brýlí, abychom nepištěly úplně nahlas a celou situaci jsme pak prodiskutovávaly v šalině, kde nám snad nikdo nerozuměl.
Pár metrů od hotelu máme takovou příjemnou malou pizzerii, kam jsme si zašly na večeři. Aaaach! Obsluhoval nás tam nejkrásnější číšník na světě. Byl jediný kdo uměl trochu anglicky. Nabídl nám víno...kdo by odmítnul? A tak jsme celý večer provzdychaly nad milánskou telecí kotletkou se salátem z baru a oči jsme nespouštěly z naší nové lásky.

Milán I

K našemu překvapení byla hala brněnského letiště plná lidí k odbavení, které šlo nicméně velmi svižně, ale zrovna já, jsem musela dát svůj kufr do sizeru! Já! S evidentně kabinovým zavazadlem!!! A obsluha nebyla moc příjemná. Navíc jsem pípala, takže mně paní objela jakýmsi přístrojem.

Startovali jsem o 10 minut dřív a let byl překvapivě krátký, šup a byly jsme v Bergamu. Po nezbytných aktivitách, mezi které patří třeba čůrání, jsme nastoupily do autobusu, co jel o hodinu dřív než ten náš. Nebyl to vůbec problém, italská autobusová společnost byla velmi flexibilní. Po necelé hodince jízdy jsme vystoupily u hlavního nádraží v centru Milána.
Při hledání kiosku na lístky jsme nádhernou nacistickou budovu oběhly několikrát, až jsme téměř v útrobách metra našly automat na lístky. Radostně jsme pak poskakovaly na refýži, až jsem si všimla, že čekáme v opačném směru. Promptně jsme přecupkaly na druhou stranu. Tramvaj (ehm, retro-tramvaj) - po celou dobu jsme prostě říkaly šalina - přijela po pár minutách a my jsme začaly počítat osmnáct zastávek, co zbývaly k našemu hotelu. Na deváté jsme zjistily, že jsme na dvanácté a pak jsme nakonec jednu zastávku stejně šlapaly pěšky.
Bydlíme ve 3* hotelu s poněkud vyžilým zařízením, ale naprosto čistým a otravnou osádkou, která nemá pochopení pro naši popříjezdovou půlnoční euforii a klepe na nás přes zeď. Moulové!

Easter 2011

I hate Easter.

Yoani

I have been reading Generation Y blog since I returned home from Cuba. Having seen the whole situation on the Island of Liberty I found so much truth in Yoani's articles that I was impatiently waiting for every post she made. Some volunteer translated the Spanish articles into Czech...God praise him/her. Recently I have not been paying attention much so I became really surprised when I found her post about a visit of an American actress Julia Stiles to Havana (Julia...aka Nicky Parsons in Bourne trilogy or Lumen in Dexter series).
Honestly it really suprised me as I thought that US residents are not allowed to travel into this marvellous country. Google Omnipresent - an article revealed that she was there on some humanitarian mission and she met with the most famous Cuban blogger Yoani Sanchez. Poor Yoani - she cannot leave the country as her request for visa has been declined for like what 8 times or more? Almost every blogger outside her country knows her and respects her for what she does for geek generation on Cuba and she is being invited to various events abroad, which she has to keep refusing because she doesn't have a visa and a passport. Blogging world is indignant with injustice, which Yoanni is handling with bitter smile but she simply has to accept the reality as is and has to try to publish her posts and be in touch with her friends and admirers. The regime vehemently prevents her from natural and usual functioning (yes, she is being watched by the Secret Service) like her access internet connection, sending text messages, travelling or acquiring food. You don't believe me? Read it! It's someone's life LIVE. The blog is available in Czech.

Soy Cubano, soy popular.

A Fine

I can't help it but I still think it is not fair. I got a fine for parking my car on "zábor". This "zábor" is defined as a piece of grassy land, where cars are not allowed to park. Who the hell came with such a word? But where am I supposed to park my car in this overcrowded neighbourhood??? Funny thing is that I not only got one ticket but right away 2 tickets stuck behind a viper! Same ticket, 2 days (Monday and Tuesday). Guys, what about Wednesday and Thursday? You forgot? Brno Municipal Police has some issues and a huge gap in law knowledge.
I went to pay the fine today and the lady at the counter (but she was really nice!) checked the pictures and found out that it is the same car, same spot just 2 different days and times and therefore she cancelled the second one in their system. Thanks a freaking lot! Grrr! Two hundreds did the trick. That makes me a lucky girl, doesn't it?

Girls' Outing

It has been one of the most pleasant weekends of this year so far! 3 girls, no men, snow, sun and plenty of fun.
My Brussels friend took me and one of her friends to a ramshackle socialist hotel straight on the ski slope in Jasna ski resort in Slovak regior on Liptov. My first skiing experience happend right in this place and that is the reason why this trip meant so much for me. I've seen the place I haven't seen for 15 years and it has changed so much! Good? Bad? Both.
The hotel actually hasn't changed at all - if I hadn't had my mobile phone on the table right next to me, I wouldn't have noticed that it is 2011. Even the music was of 1980s. Deja vu. The resort itself improved a lot - well prepared slopes, new ski lifts and a gondola, fast food stands. Shitloads of money has been invested to improve the conditions in order to attract more skiers but what hasn't changed is the approach of the owner/operater. One toilet in a tiny hut to cover a demand of one valley? Really. You must be kidding me.
Once I pay full rate for a day skipass, I expect all possible lifts to work so that I can ski anywhere I like (well, actually so that I can ski on the only good skislope in the area). The wind started on Saturday around noon, which meant three main lifts were closed and we had to ski at Záhradky slopes, which we didn't like much. But better than nothing because on Sunday they closed also Otupné gondola. And the cashier were still sellling full rate skipasses. Really? We sold ours for a decent price to some Hungarian people who have just arrived. And I am not even mentioning that a lift to Chopok has not been working at all for like weeks.
A great place to go to see, so many things to see there but really NOT worth the money. For the same price I can have 200 km of slopes in Austria, not only 36 km and 3 operating lifts. This kind of disappointment was replaced by a great company I had and by so much fun with nice people I met. And to be hones, the skiing was not that bad at all. Thank you, Lyd.

Bad People

I suppose I have taken enough distance from the January event that I am able to write about it. It was rather stressful and also disillusional because people are apparently determined not to be trusted.

My Mom came home one day and she found out that they have been robbed - a TV, Dad's laptop, a camera, an old granfather's clock, some gold (mostly item we have some emotional attachment to) and also some minor cash. Surprisingly they also stole a pillow, a couch blanket, 2 brooms and Dad's skiing jacket. But these robbers seemed to be nice guys because they left the car untouched though the car keys were in the hall on the hook. Amateurs probably as they had no idea what to do with a stolen car so they left it there.

If I take it from the other side, I am happy that nothing happened to my Mom because she is usually all alone there during the week and suddendly she had to cope with the idea that some strange guys were going through her clothers and laundry (in the bedroom). And consequences? Many. Czech laws are useless - it is better if we don't tell them our suspicions (and we do have some) because if they find the robbers they will be sentenced to pay us the damage (but they don't have anything so what they can pay us?) and if they don't find the robbers, insurance company will at least reimburse the broken window. The company will not reimburse any of the stolen articles because the insurance covers all possible things but does NOT cover moveable items e.g. TVs, cameras and all that kind of stuff. So 100K gone:-/

Moreover, I got rid off all my cash I had at home. I ran through all kinds of saving accounts because the Giro interests are really tiny and I deposited the money. No cash at home! And when I came home I close the curtains so that no one can see what's inside...

If you want to learN a lesson - watch your property! I thought this can NOT happen to US. YES, IT CAN!

My First Food Review

I don't think I'm a food expert but I have visited many restaurants and establishments of this kind that I can tell some difference. My dinner in Porta da Terra was quite an experince and therefore I think I may be competent enough to criticize slightly. Porta da Terra restaurant is situated in Modrice neighbourhood at the edge of Brno and the easiest way to get there is by car.

I had a discount voucher for a 4-course menu - carpaccio, broth soup, main course and dessert, including a welcome drink. The restaurant was quite cosy and when we entered we met our stinky waiter who had apparent problems with pronunciation of a word "voucher". It sounded more like a "voyager" and we had to hold our laugh. The starter - carpaccio with garlic baguette - came shortly after the drink. Portion was not big but tasty, side dish was modest and the hem of plate was covered with dried herbs. Yuck. Soup came right after - strong broth with a liver ball, which was accompanied by vegetables, origin of which was surely somewhere in the freezer. That is rather disappointing as fresh carrot would surely have done the job. Main course - mashed potates with bacon (served extra in a small bowl) and pork sirloin with mushroom sauce - was served on a cold plate (covered with dried herbs at the edges, again) so the sauce was all cold. :-( Pork was medium well and the sauce was tasty. The best came at the end - fried pancake with vanilla ice cream and whipped cream on top. Whipped cream was not "homemade" but from an common can bough in the supermarket. Pity because the pancake was the highlight of the menu.

To sum it up, I expected more from this restaurant and I don't think I will go there again. Would I recommend it to someone? Well, if you don't expect much, then yes.

Other Perspective Of My Skiing Holiday

Milí lyžníci,

podávám krátkou zprávu z krátkého lyžování v Kirchbergu. Fotodoukumentace není žádná, protože z neznámých důvodů jsme nevzali fotopřístroj, máme jen nekvalitní záběry na mobilu. Ale protože to tam všichni znáte, tak to není taková tragédie. Nicméně došlo k několika změnám k lepšímu, které jsem již oznamoval v SMS. Maierl I a III padly za vlast, loni už nebyl ani Maierl II. Ovšem místo nich je jedna kabinková lanovka, která končí na Maierlu II. Odtud je pak nová 8sedačka, kterou zvládne i Petr Ondroušek :-) - vzpomněli jsme si někde okolo Zweitausendru na loňské zmizení při nasedání. Jinak skoro vše při starém. Ano, ještě jedna novinka, a to že za Zweitausendrem je Ski park, především ovšem pro snowboardisty. Projeli jsem to celé, až do Mittersilu, pojedli na starých místech. Sněhu bylo méně jak loni, kvalita byla také mírně horší, protože se oteplilo, ale lyžovat se i tak dalo parádně. Co byla pro nás novinka, že jsme bydleli přímo u dojezdu k Fleckalmbahnu. Ještě před dojezdem na pravé straně je vždycky takový bar, kde hraje mjúzik. A naproti němu, kousek zpátky po sjezdovce je Bauerhof, tedy statek. A tam jsme bydleli. Takže jsme jen vylezli po pár schodech a byli jsme ráno na menšestru. Dokonce jsme první den na poledne zalehli do betle, což bylo úplné novum. Ale moc dobré to není, protože se potom nechce vstávat a dochází k násili na duši. Domácí pejsek byl podobný Maxovi, co se zaběhl až Zur schwarzen Adler v Kitzbühelu, ale nebyl takový veselý a komunikativní. Černá kočička se jmenuje Mimi. A úplně bomba byla kachlová kamna, ve kterých jsem si topili. Sice jsme hned první den spotřebovali dřevo na celé 3 další dny, bylo nám dost teplo, ale pak jsme se to už naučili a bylo to OK.

Jeden večer jsme zašli do Lifthotelu, kde nás přivítal opět Rachman, známý to náš šéfbarman. A to je vlastně důvod, proč tak sáhodlouhý úvod. Nabídl nám, že by mohl zabezpečit ubytování v Liftu zirka za 45E. Což se zdá hodně, ale když to přepočítáme, že jsme tam jezdili před 10 lety za 32E, kdy ovšem éčko bylo za 36 Kč, tak to vychází na stejnou cenu. A bylo by to s plnou parádní polopenzí, jak ji známe. A k tomu sauna. Jo, jen tak mimochodem, vedlejší hotel Cordial (bývalý) už je pod značkou Aschaber! Dávám tedy všem na zváženou, zda bychom nevyrazili v druhé půlce února na prodloužený víkend do Lifthotelu. Počítám tak 4-6 lidů, víc se asi těžko bude dát zabezpečit. Samozřejmě, že vzhledem k naplněnosti hotelu si asi nebudeme moci zvolit jeden termín, ale podle toho, co by bylo volné. Také je otázka, jestli chlapec nedělal ramena, ale za pokus to stojí. Dejte mi tak během 14 dnů vědět, zdali se máme pokusit to zorganizovat. A kdyby byla vůle a Lifthotel nedopadl, tak zkusíme najít něco jiného. Dejte vědět i v případě, že nemůžete. Skol!

Skiing Season 2011

In January my skiing season starts…Kirchberg awaited us with not much snow but in the mountains there was enough to satisfy our hunger for speed. This time there were only 3 members of our skiing team but the trip was entertaining anyway. Second day of skiing we went for ski safari to check on the slopes on the other side of the valley. The tracks were perfect – no moguls, soft snow (the temperature was above zero so the snow was sort of melting), not many people, ski bars with funky music and marvelous views on Kitzbüler Alpen.
I am looking forward to next skiing trip…which should be to the Tatras! Skol.